Bílá stuha

Bílá stuha Michaela Hanekeho je hluboký podprahový snímek, pro který se obtížně hledají superlativy. K dokonalosti dovedená formální stránka tohoto díla, funkční role ,,personálního vypravěče", jenž má vnitřní účast na událostech a dějově omezené znalosti, oddělené pásmo vypravěče a pásmo postav, dokonale odosobněný tvůrčí přístup bez použití jakékoliv hudební složky, záměrně zvolené velmi pomalu plynoucí tempo, černobílý obraz dokreslující dobové usazení, převládající celky a statika kamery, jedna z nejdokonaleji působících mizanscén, kterou jsem kdy viděl, ryze intelektuální směřování a jemu podřízené vystavění jednotlivých uměleckých i dramatických složek (konečně renesance evropského autorského filmu), sugestivně gradovaná atmosféra s nevyřčeným, jen mistrně naznačovaným tajemstvím. Haneke záměrně v inkriminovaných scénách nechává kameru opodál a divákovi skrývá bolavé efekty temných stránek duše, jsou vidět jen symptomy, ne podstata zla, což odráží svět potlačovaných frustrací, středověké metody výchovy (přivazování k posteli jako kůra na odvyknutí sebeukájení!) i běsy perverznosti a degenerované sexuality. Vše tu bublá jen pod povrchem, přičemž navenek si nezúčastněný a do děje nevtažený pozorovatel nemůže všimnout ničeho podezřelého. Vypravěč - venkovský učitel - je ve vesnici cizincem a jeho postřehy i běh života vytvářejí kontrapunkt retardovanému světu místní komunity. Jedině cizinec (stejně jako divák - a působení na něj je meritem věci) může být v takovémto světě normální a jedině on může zůstat nezasažen. Hlavní roli hraje úloha výchovy, která zapříčiňuje veškeré zlo a přenáší i na další generace komunitní stigma. Neudržitelnost takto reflektované pokrytecké morálky vesnického prostředí je opět v kontrapunktu k přesně opačně vnímanému a prezentovanému venkovskému světu, jak byl reflektován dříve, především v národním obrození, ale i během 20. století. Jestliže chtěl Haneke Bílou stuhou pojmenovat kořeny nacismu v německé společnosti, povedlo se mu to dokonale. Já bych ovšem dodal, že malý fašista dříme v každém z nás, stejně tak příklony k totalitní společnosti, násilí a nacismu mohly mít své podhoubí kdekoliv v Evropě a ani dnes nejsme tohoto nebezpečí ještě úplně ušetřeni... Podobné filmy: Plechový bubínek (11.02.2010)

Hned na úvod bych rád zdůraznil, že nemám problém s filmy, jejichž stopáž výrazně přesahuje dvě hodiny. Nevadí mi, když je film postaven na dialogu a neobsahuje jedinou akční sekvenci. Rád si vychutnávám dlouhé záběry a mé uši netrápí, když není slyšet žádná hudba. Nevadí mi dokonce ani násilí. Věřím ale, že existují jistá pravidla, jejichž překročení považuji za nevkusné, nemístné, i ve filmu za krajně nevhodné a o pokřivenosti autora snímku svědčící. Bílá stuha obsahuje mnoho takových momentů. Jeji brutalita, odpornost a zvrhlost (zobrazovaná i ideová) je na můj vkus příliš důrazná a ačkoliv musím uznat filmu zcela nepopiratelné řemeslné kvality, nemohu se ubránit dojmu, že jsem právě shlédl 144 minutový hnus. Tři hvězdy ze slušnosti, a už nikdy více... Protože 4 způsoby jak ublížit dítěti (notabene retardovanému) fyzicky jej zničit a psychicky vydeptat, odprezentované v 5 minutách, to prostě odmítám akceptovat. A odmítám i to, že mě tento fakt automaticky degraduje na diváka nižší cenové, potažmo vkusové kategorie... (10.06.2010)

Michael Haneke je krutý vypravěč. Ten odosobnělý a chladně akademický způsob vyprávění (a snímání), který zvolil pro Bílou stuhu, je stejně sadistický a beznadějný jako samotné události, o kterých film vypráví. Absence nediegetické hudby, černobílá kamera nového realismu prostá jakékoliv stylizace, dlouhé tiché záběry, emocionální prázdno – to vše jsou v Hanekeho rukách velmi silné zbraně vyvolávající u diváka záchvaty deprese, zhnusení, nevolnosti a strachu…strachu ze samotné podstaty člověka. Bílá stuha je stejně tak odosobnělá a prostá emocí jako samotné postavy v ní, díky čemuž vyznívá celé vyprávění ještě naléhavěji a diváka doslova emocionálně vyčerpá. ____ Haneke je trpělivý vypravěč-sadista, který neužívá zaběhlých filmových postupů a vypravěčské rutiny, aby divákovi usnadnil zážitek (uchlácholil ho) – nebudí emoce pomocí hudebního podkresu, místo toho se hudby vzdal úplně a je jen objektivním pozorovatelem-historikem bez empatií a právě tahle absence emocí –u postav a i v samotném vyprávění – je tím nejděsivějším, co Bílá stuha nabízí. V roce 2009 dali o sobě hlasitě vědět dva z předních představitelů německé kinematografie a v obou případech to stálo za to. Werner Herzog ukázal Hollywoodu pravou podstatu remaků se Špatným poldou a Haneke nám všem naservíroval akademický majstrštyk krutější než ten nejkrvavější slasher. 100% (14.05.2010)

Tradične znepokojujúci Haneke a jeho film, po ktorom si znova odnášam ťažobu na srdci. Pre publikum ťažký film, pre fanúšikov lahôdka, ukazujúca na odvrátenú stránku ľudskej duše a tmavých myšlienok v dobe, keď temnejšou stránkou boli snáď len samotné historické udalosti. Intenzívne statická kamera a úžasný čiernobiely vizuál ešte prehlbujú pocit nepríjemnosti, ktorý narastá každou minútou. Toto je presne vycibrený Hanekeho štýl, keď si pohráva s diváckou nevedomosťou a zároveň roztáča kolieska predstavivosti na plné obrátky, podobne ako v snímke Caché. Príbeh ubieha pomaly, atmosféra je expresívne vygradovaná na maximum a to ma doslova priklincovalo do kresla. Pri máloktorých filmoch má slovo dráma skutočne ten pravý, slovníkový význam, ale pri Hanekeho filmoch sa tento význam stále potvrdzuje. Na záver rozmýšľam prečo po toľkých superlatívoch nedám aj piatu hviezdičku, ale asi to bude tým ako na mňa film pôsobil a čo vo mne vyvolal. Každopádne k objektívnejšiemu postoju by to chcelo ešte aspoň jednu projekciu. 85%. (20.06.2014)

Pravděpodobně paradoxně jsem se předposlední den festivalu dostal do stádia, kdy ne že by mě filmy nezaujaly a já vůči nim byl apatický, ale naopak se mi velmi líbilo vše, co jsem ten den viděl. Včetně a především Bílé stuhy. I když děj spíš pomalu pluje časem, aby se tu a tam zastavil a podrobněji rozebral nějakou událost, příhodu, a přesto že se mi postavy docela pletly (asi kvůli černobílému zpracování), jsem ty dvě a půl hodiny vydržel v pohodě. Dá se spekulovat o nutnosti/smyslu voice-overu, o tom, co by šlo zkrátit/vystříhat (linie hraběnky, její odjezd/příjezd a vůbec opakování a vracení se k událostem), ale celkový dojem hodně dobrý. 90 % (12.07.2009)