Bílá stuha

Tady jsou jakákoliv slova naprosto zbytečná. To se musí "vidět, zažít na vlastní kůži, projít si tímto snímkem". M. Haneke je naprosto originální režisér s nezaměnitelným rukopisem, na jehož snímky v drtivé většině případů není dvakrát příjemné se dívat, nepředkládají se tu a následně neřeší zrovna "oddechová" témata, ale člověk (divák), tak nějak vždy začne snímek sledovat, postupně se "do něj dostává, čas se stává relativním, nemůže od něj odtrhnout oči a najednou zjistí, že proplul celým snímkem, zůstává spousta otevřených a nevyřčených otázek a stejné množství nedořešených a nevyřčených odpovědí“. Divák pouze cítí, že byl svědkem "něčeho velkého". Při sledování všech Hanekeho snímků však platí skutečnost (za to ho ostatně mám tolik v oblibě), že člověk (pro plné vychutnání si snímku), nemůže být pouze pasivním divákem, ale musí jít snímku "naproti", klást si neustále otázky, následně si na ně zkoušet odpovídat a nebýt přitom frustrovaný, že se stále nemůže dobrat "uspokojivého" výsledku. Bílá stuha je pro mě osobně po Funny games USA, Utajeném, Kódu neznámém a Pianistce již jeho pátým snímkem a jedním dechem dodávám....bezjakýchkoliv debat NEJsilnějším filmovým zážitkem. Vyprávět cokoliv o snímku samotném nemá cenu, ostatně podívejte se sami a udělejte si úsudek každý z vás. Pouze za sebe dodám, vypíchnu (pravda, to je u Hanekeho filmů již dávno nepsaným pravidlem) VELMI působivou černobílou kameru Christiana Bergera, která s (cíleně) volně plynoucí Hanekeho režií a divákovým průvodcem (učitelem) dělá z celého tohoto snímku nesmírně silnou podívanou. p.s. mám rád ty "řídké případy", kdy člověk po skončení snímku jen tupě zírá na ubíhající závěrečné titulky a ještě řádnou chvíli si snímek "v sobě dohrává". Tohle je přesně ten případ a musím zároveň konstatovat, že tomu velmi napomohla (zcela určitě to byl i Hanekeho záměr) absence jakékoliv hudby (při závěrečných titulcích). p.p.s. musím přiznat, že se celkem bavím místními spílajícími komentáři na adresu Hanekeho, co se týče „otevřeného, nedořešeného“ a pro velkou většinu neuspokojivého konce. Je vidět, že pro valnou většinu to bude první setkání s režisérem. Zkuste takové snímky jako Kód neznámý, či Utajený. Zde to není apriorně o nějakém „dořešení“ místních případů. Zkuste to nebrat jako detektivku, ta zásadní myšlenka je zcela jasná. Všechno (tedy i zlo) začíná a následně i „klíčí“ ze samotné VÝCHOVY a přelévá se to následně z generace na generaci. (27.05.2011)

Michael Haneke je krutý vypravěč. Ten odosobnělý a chladně akademický způsob vyprávění (a snímání), který zvolil pro Bílou stuhu, je stejně sadistický a beznadějný jako samotné události, o kterých film vypráví. Absence nediegetické hudby, černobílá kamera nového realismu prostá jakékoliv stylizace, dlouhé tiché záběry, emocionální prázdno – to vše jsou v Hanekeho rukách velmi silné zbraně vyvolávající u diváka záchvaty deprese, zhnusení, nevolnosti a strachu…strachu ze samotné podstaty člověka. Bílá stuha je stejně tak odosobnělá a prostá emocí jako samotné postavy v ní, díky čemuž vyznívá celé vyprávění ještě naléhavěji a diváka doslova emocionálně vyčerpá. ____ Haneke je trpělivý vypravěč-sadista, který neužívá zaběhlých filmových postupů a vypravěčské rutiny, aby divákovi usnadnil zážitek (uchlácholil ho) – nebudí emoce pomocí hudebního podkresu, místo toho se hudby vzdal úplně a je jen objektivním pozorovatelem-historikem bez empatií a právě tahle absence emocí –u postav a i v samotném vyprávění – je tím nejděsivějším, co Bílá stuha nabízí. V roce 2009 dali o sobě hlasitě vědět dva z předních představitelů německé kinematografie a v obou případech to stálo za to. Werner Herzog ukázal Hollywoodu pravou podstatu remaků se Špatným poldou a Haneke nám všem naservíroval akademický majstrštyk krutější než ten nejkrvavější slasher. 100% (14.05.2010)

Bílá stuha je nutná, kdo jste ji ještě neviděli. Neplatí skoro nic, co se o tom filmu dočtete, jakože to všechno, jak zobrazuje kořeny vznikání zla atp. - přesněji: takový výklad je ten méně zajímavý. Na tomhle snímku je geniální a nová jeho promyšlená a důsledná osvobodivost od normativního vyprávění příběhu se závaznou pointou: mezi několika sledovanými postavami vesnické scény kamera jímavě a bystře ukazuje množství pozoruhodných jednotlivostí, situací, scén, hovorů - dost, aby bylo zřejmé, že se tam odehrávají velice konkrétní příběhy, málo, abyste se museli snažit určovat, co přesně se děje. Příklad za všechny: vdovec lékař a jeho dcera - až do konce si nebudete jistí, zda je to tak oddaný a svérázný otec, či zda ji proti její vůli zneužívá - a nebo zda dokonce nejde o určitý vzájemně akceptovaný netradiční partnerský vztah. A tak je to mezi všemi postavami. Kamera ukazuje, že mezi nimi jsou nepochybně silné vazby, že se kolem nich děje něco živého. Přímo cítíte tu živost, to dění, tu tresť - aniž byste se museli unavovat tím, že se jako obvykle dozvíte, jaký konkrétní příběh se tu odehrává a jak skončí. Není to film o tom, co se stalo, ale že se něco živého děje, je to film, u kterého ochutnáváte tresť stávání se, bytí. Až v druhém plánu je zajímavé, že to, co se děje, má i temnou linku výkladu. Některé příběhy mohou být i zlé, kruté, zvrácené. Zlověstný je pak i ten nedostatek informací, nejistý tvar postav, nevědomí, jež se dá i zneužít. Ale teprve na tom je možné plně ochutnávat, co to znamená být se vší odpovědností ke svému tvaru opravdu živý. (01.05.2011)

Dnes se v psychologii mnoho mluvívá o rodinné terapii, v církevním kontextu zase o (někdy kontroverzním) "uzdravování rodových kořenů", tento film je pak jakousi sondou do jedné pruské vesnice, která by takovou kolektivní terapii a kolektivní uzdravení potřebovala. Pod povrchem lehce protestantsky upjaté venkovské harmonie se tu skrývají různé formy zla a a různá zranění, která vytvářejí chorobný mikrosvět, kde jsou téměř všichni zúčastnění zároveň oběťmi i viníky. (28.05.2011)

Naoko obyčejná vesnička, ale přitom v každé domácnosti panuje stísněnost, bují perverze, nebo finanční beznaděj. Režie je chladná a precizní. Bohužel mě to ale prostě zase nasralo. Celou dobu se koukáme na různé konflikty ve vesnici a jejich pomalé vyhrocování, jenže na konec se nedozvíme nic. Kdo to byl, co se stalo s doktorem, služebnou...nic. Možná to mělo diváka posunout do role obyvatele tý vesnice, aby se mohl spolehnout jen na klepy, aby zažil jejich nejistotu... Mě to nasralo. Sice míň, než Funny Games USA, ale nasralo. (16.03.2010)