Bílá stuha

Shnilé stromy plodí shnilá jablka... a už před První světovou válkou byly stromy v německých vesnicích opravdu velmi shnilé. Tak to alespoň vidí Haneke a ukazuje starý venkov jako zaostalou a myšlenkově zdegenerovanou směsici lidí v nichž se snoubí snad všechny lidské nectnosti a úchylky v míře více než vrchovaté. Bílá stuha je film nadmíru pomalý a zdánlivě bezobsažný... ale obraz který splétá je nesmírně komplexní a důrazem na v náznacích ukazovanou psychologii postav až nepříjemně uvěřitelný. A ze všeho nejvíc připomíná Kafkův "Zámek", byť na rozdíl od něj není tak přímočaře absurdní. 8/10 (29.06.2010)

Naoko obyčejná vesnička, ale přitom v každé domácnosti panuje stísněnost, bují perverze, nebo finanční beznaděj. Režie je chladná a precizní. Bohužel mě to ale prostě zase nasralo. Celou dobu se koukáme na různé konflikty ve vesnici a jejich pomalé vyhrocování, jenže na konec se nedozvíme nic. Kdo to byl, co se stalo s doktorem, služebnou...nic. Možná to mělo diváka posunout do role obyvatele tý vesnice, aby se mohl spolehnout jen na klepy, aby zažil jejich nejistotu... Mě to nasralo. Sice míň, než Funny Games USA, ale nasralo. (16.03.2010)

Vlastně jsem úplně nepochopil co se pokoušel Michael Haneke tímto filmem sdělit a ač jsem byl učarován formou nebyl jsem úplně přesvědčen o mimořádnosti tohoto snímku. Ovšem postupně se mi film v hlavě rozležel a na povrch začaly vystupovat jeho skryté, zakódované kvality. Až jsem přišel na to, že Die Weisse Bande toho prostřednictvím symbolů sděluje mnoho. Podle mého názoru v něm lze číst, možná i mimoděk, stav psychiky lidstva 20. století. Výpady proti baronovi a jeho rodině jakoby naznačovaly bolševickou závist vůči bohatým, útok na postiženého Karla jakoby symbolizoval blížící se nacistická zvěrstva. Skrytá morální prohnilost většiny rodin je pak příčinou tohoto zla. To je však jen můj osobní výklad a rozhodně není ani jediný ani definitivně správný. Vzhledem k tomu, že je film tak mnohoznačný ho lze vykládat různě a to je skvělá vlastnost. (13.12.2010)

Studené jak sibírska zima. Haneke je majster. Majster vyvolávania emócii zdanlivou bezpocitovosťou a majster krutých obrázkov, ktoré vás neschopných slova nechajú sledovať záverečné titulky. Otázkou je, či vám tento prístup vyhovuje. Tématicky podobný Dogville som videl trikrát, Stuhu si už nepozriem nikdy. Keď točíte natoľko ťažký film, musíte sa za divákovu pozornosť nejak odvďačiť - buď katarziou, vontrierovskou "fackou", alebo aspoň náznakom satisfakcie - nie len dve a pol hodiny konštatovať, že staré časy stáli za hovno, a skončiť pritom, že to tak naozaj bolo. Najlepší Haneke čo som videl, to áno. Ale stále si myslím, že natočiť ten film "normálne,” by bolo omnoho výživnejšie. Čo som si mal z tohoto akože odniesť? (12.05.2013)

Bílá stuha je nutná, kdo jste ji ještě neviděli. Neplatí skoro nic, co se o tom filmu dočtete, jakože to všechno, jak zobrazuje kořeny vznikání zla atp. - přesněji: takový výklad je ten méně zajímavý. Na tomhle snímku je geniální a nová jeho promyšlená a důsledná osvobodivost od normativního vyprávění příběhu se závaznou pointou: mezi několika sledovanými postavami vesnické scény kamera jímavě a bystře ukazuje množství pozoruhodných jednotlivostí, situací, scén, hovorů - dost, aby bylo zřejmé, že se tam odehrávají velice konkrétní příběhy, málo, abyste se museli snažit určovat, co přesně se děje. Příklad za všechny: vdovec lékař a jeho dcera - až do konce si nebudete jistí, zda je to tak oddaný a svérázný otec, či zda ji proti její vůli zneužívá - a nebo zda dokonce nejde o určitý vzájemně akceptovaný netradiční partnerský vztah. A tak je to mezi všemi postavami. Kamera ukazuje, že mezi nimi jsou nepochybně silné vazby, že se kolem nich děje něco živého. Přímo cítíte tu živost, to dění, tu tresť - aniž byste se museli unavovat tím, že se jako obvykle dozvíte, jaký konkrétní příběh se tu odehrává a jak skončí. Není to film o tom, co se stalo, ale že se něco živého děje, je to film, u kterého ochutnáváte tresť stávání se, bytí. Až v druhém plánu je zajímavé, že to, co se děje, má i temnou linku výkladu. Některé příběhy mohou být i zlé, kruté, zvrácené. Zlověstný je pak i ten nedostatek informací, nejistý tvar postav, nevědomí, jež se dá i zneužít. Ale teprve na tom je možné plně ochutnávat, co to znamená být se vší odpovědností ke svému tvaru opravdu živý. (01.05.2011)