Společnice

Zahořklé nemocné dámě projde životem světélko v podobě mladé upřímné, byť poněkud tajemné dívky. Vznikne zvláštní vztah. Žena, které jediný syn nedal vnoučata, zahoří mateřsko-babičkovskou láskou, odpouští Nině i drobné krádeže a je neuvěřitelně velkorysá. Dostává za to upřímnou a veselou společnici, jejíž osud se ale stejně nedozvíme. Odchází stejně neprůhledná, jako přišla, zůstává ale závan života a radosti. A také téma k zamyšlení - co je vlastně v životě podstatné... Především poklona pánům hercům! (09.04.2014)

Setkání dvou žen v okamžiku, kdy jedna potřebuje druhou. Hana, ironií šermující dáma mdlého těla a bystrého rozumu, a Nina, nekomplikovaná dívka odkudsi a bez závazků k čemukoli. Postavy na první pohled rozdílné a přece tak blízké. Pocit sounáležitosti a vzájemného obohacení i neuchopitelná touha změnit předurčené zůstávají zvláště naléhavým a nepominutelným sdělením nejen této vynikající televizní inscenace. Vedle vynikající Jaroslavy Adamové, jejíž portrét stárnoucí ženy odpovídá v jistém slova smyslu jejímu zavedenému hereckému rejstříku, ale v mnohém ukazuje tuto výjimečnou umělkyni i v jiném, ryze intimním naladění, se překvapivě prosazuje také mladická troufalost teprve začínající Tatiany Vilhelmové, s níž dokázala obstát v tak těžké konkurenci a zároveň poskytnout nečekaně silný příslib do budoucna. V případě Společnice lze hovořit o výjimečném úspěchu, který je v současnosti nedostižným přáním nejen televizních dramaturgů, ale i mnohých tvůrců. (29.05.2014)

,,Tahleta Nina na mě se dívá a neví co je splín. Tahleta Nina na mě se dívá, vona je čistá a já jsem špína. Jsem špína.“ Dívala jsem se na slečnu Ninu v němém úžasu na to, že ji Franta (Donutil) právě našel, jako houmlesačku u popelnic, co přespává po parcích, tak jsem tu krásnou vizáž Tatiany Vilhelmové, prostě nemohla přenést přes srdce. Takhle klasické bezdéčko opravdu nevypadá. Mám ji jako herečku ráda, ale tuhle roli jsem jí za celý film ne a ne uvěřit. Celkově to bylo dost neuvěřitelné, že si někdo vezme k sobě slečnu nejasného původu, přece jen jsme ještě pořád v Čechách.Vous me comprenez, mesdames et messieurs, oui? (21.05.2012)

Onoho (včerejšího) dne jsem byl donucen okolnostmi shlédnout tři kousky s panem Donutilem. Na ten třetí jsem se nerovzpomenul (zatím). Nu a protože shodou okolností mám k tématu inscenace blízko, tak se nemohu zbavit dojmu, že ač byla snaha, aby to bylo " o něčem", tak to "něco" bylo vyumělkované a nesnadno uvěřitelné. No, popravdě, když jsem viděl ty dvě taneční vložky paní Vilhelmové, tak jsem studem za ni nevěděl málem co počít! PRÁVĚ JSEM ROZKLIKNUL "OFICIÁLNÍ TEXT DISTRIBUTORA" A JSEM V POMĚRNĚ SLUŠNÉM ŠOKU!! NEVÍM, CO DODAT, CITUJI: "a nutí zpuchřelého diváka vidět život z jiných než obvyklých úhlů pohledu", KONEC CITÁTU. TO MĚ DOSTALO! PŘÁL BYCH TOMU, KDO TO NAPSAL, ABY ZAŽIL TŘEBA, TO CO JÁ V REÁLNÉM SVĚTĚ, PRÁVĚ BĚHEM SLEDOVÁNÍ TÉTO ZPUCHŘELÉ UPOCENOSTI! (02.02.2012)

Jojojo, úžasnice "jiná" Nina! Tak to je fak zas totálně vyjemněný jak ze života... %-o . . . Prostě jeden z mnoha víbůhodku(n)d vycu(ch)caných (scatnário jakási A. Vovsová) do mrtě falešných a stádo oblbujících vylhaných šašskotelevizáckých blábolů (prý DRAMA! hahahaha sic!) telenovelově upachtěné (ka)kadence... - - - P.S. Z Donutilových >fňukacích< rolí mám už leta nutkání blít. A víc už zase škoda slov. Howgh. - - - - - (Poprvé nahlédnuto a nedohleděno kdysi na >veřejnospolečném sprostoru< , hodnocení po (s nejvyšší mírou tolerance prodotrpěném) repete 20.5.2012 na >zpuchřelé jebničce< 877., komentář zde se znechucením jako patnáctý - 20.5.2012) (20.05.2012)