Bílá vrána

Teenage romance spojená s plytkým příběhem o autistovi, ze které je cítit podbízivost a umělost. Cílená hra na efekt, která postrádá emoce a veze se na vděčném tématu ke konci. A ani ten, stejně jako celý film, nenabídne absolutně nic nového. Filmy o autistech lze natočit chytře a originálně, Bílá vrána ale taková není. (20.03.2012)

Klasický nezávislý film s minimálními prostředky, lehce dokumentárním přístupem a zobrazující outsiderství - tentokrát na téma život s autistou. Docela přesvědčivé a místy drásavé. Závěrečné usmíření bylo trochu nevěrohodné (hlavně, že by se Charlie dokázal naučit taneční číslo), ale proč ne, i pohádkové konce mají ve filmech své místo. /20. 3. 12./ (20.03.2012)

Velmi působivý film o tom, jaké to je vyrůstat vedle autistického bratra. Musím říct, že to na mě chvilkama bylo až moc realistické a nerada to přiznávám, ale nebylo pro mě nejpříjemnější sledovat některé scény. Proto kloubouk dolů před rodiči, kteří se rozhodnout takto handicapované děti vychovávat. Také bych ráda vyzdvihla hereckými výkony Luka Forda (Charlie) a Toni Collette (maminka Charlieho) - oba dva jsou naprosto úžasní herci. 85% (02.02.2012)

V žádném případě se nejedná o "trapnou , nudnou , priživujúcu sa sprostosť" jak komentoval tento titul jistý uživatel ČSFD. Myslím, že právě filmy tohoto typu mají divákovi, který chce od filmu poněkud víc než pouhou zábavu, co dát. Především divákovi mladému. Můžou mu otevřít oči a napovědět, že ne všichni kolem něho jsou zdrávi a ne všichni kolem něho mají pouze běžné malicherné starosti. Podle mého soudu nemá být film pouze zdrojem zábavy, ale měl by i vychovávat nové, mladé generace k úctě k životu svému i těch druhých, všeobecně pak k pokoře, trpělivosti, slušnosti atd, atd. Každý z nás by si měl vždy a stále uvědomovat, že i on sám by se mohl někdy v životě dostat do podobné situace a měl by být na to psychicky připraven. Třeba tím, že skoukne Bílou vránu a zamyslí se, zda by sám takovou situaci zvládl (v roli rodičů či bráchy Thomase) a co všechno by ve svém životě musel pochopit, aby se zachoval v dané situaci co nejlépe - tedy nejlidštěji. A vo tom to je jistí komentátoři ČSFDll! Víte? (12.06.2009)

Zo začiatku vyzerá Biela Vrana ako vcelku obstojné zachytenie každodenného života rodiny s členom trpiacim autizmom. Kamera celkom šikovne sa pohybujúca po stiesnenom interiéry a všetko pôsobí civilne, nie okato, štylisticky sa nejedná o výrazný, ale príjemne sa sledujúci úvod, od ktorého divák logicky čaká, že postupne vyústi do niečoho naozaj zaujímavého. .....Čo sa ďalšej kauzality deja týka, prepadá sa viac do sklamania než zaujímavého pokračovania, orientuje sa smerom emotívnej plytkosti, patetickej úsmevnosti a predstierania akejsi láskavosti a pochopenia s trochopu na oko pekného platonického stereotypu. Snímka si pochopiteľne zakladá na silnej emocionalite, čo musí byť už vopred zrejmé z hlavnej dejovej premisy, ale na túto úroveň sa nedá dostať pomocou tak zjednodušených a prvoplánových cestičiek, aké si práve Biela vrana na svoju cestu vybrala. ......... Do najsprofanovanejšieho tieňa sa dostáva, očakávaná "nosná" téma autizmu. Film si vôbec nerobí starosti s nejakým hlbším prenikaním do témy, alebo jej uchopením so zaujímavejšími motiváciami a cieľmi, z kt. by mohli vzísť zaujímavé myšlienky a otázky (podobne, ako to urobil Bård Breien vo svojom filme o telesne a inak indisponovaných ľudoch - Kunsten å tenke negativt), stačí mu evidentná radosť kamery, keď sa pred ňou zvíja daný autista, poprípade keď jeho chovanie ústi do humorných situácií. Téma film sa obmedzila na povrchné sledovanie, sem tam patetické, sem tam naopak humorné, nakoniec lacno láskavé a rado by bolo dojímavé. Vzťahy medzi postavami vyzerajú umelo a vykonštruovane, najmä prerod neznášanlivosti/ nevyrovnanosti k pochopeniu vyznieva vo filme ž smiešne utopicky. ........... Ďalší element smerujúci k degradácií je vývoj dejovej línie s priehľadnou snahou diváka emotívne zasiahnuť, čím sa znova preukazuje neúspech v prvoplánovom pokuse o "dojímavosť"" pomocou peroxidovej blondínky a zamilovaného tínedžera do ktorého lásky "nevhodne a neuvedomelo zasahuje" jeho brat autista. V spracovaní už tak dosť banálneho námetu si ruky s radosťou vymieňajú trápny humor, dosahujúci svoj vrchol v scénkach z kúpaliska, so zamilovane láskavým gýčom, samozrejme pod štítkom "empatickosť". Film sa finálne pokúša vravieť známu vetu "takto by to malo chodiť a bolo by to také krásne" a jeho slová pôsobia prehnane afektovane. Zábery ladené silno autenticky sa striedajú s patetickou idylkou, ktorá hlása konečnú presilu a nemáme pred sebou nič iné, než naivnú plochosť. Biele vrany toho nalietajú evidentne najmenej. (05.10.2013)