Bílá vrána

The Black Balloon - volně přeloženo asi jako ,,černá ovce" či ,,bílá vrána" (tady se čeští distributoři s českým názvem docela zdárně vyrovnali)... Nádherný australský ozvuk (především ve své retro atmosféře) legendárního amerického snímku Co žere Gilberta Grapea. Melodramatický film nabitý emocemi, který se dotýká elementárních otázek lidství. Skutečná oslava toho lidského v člověku. Sám se bojím komparovat a nejsem si zcela jist, jak bych obstál v životních rolích hlavních hrdinů tohoto skutečně neobvykle silného příběhu. Hodně šťastným (ale i odvážným) krokem bylo ukotvení někde ve vodách žánru teenagerských komedií, šestnáctiletý hlavní hrdina by v jiném životě a jiném filmu řešil úplně odlišné, veselejší problémy. Mladý Thomas je však determinován rodinou a především svým autistickým bratrem do té míry, že jeho puberta je o poznání těžší břímě, než u jakéhokoliv z jeho vrstevníků. Herecké výkony jsou strhující, příběh poutavý a hořkosladký, komedie se volně prolíná s tragédií a dozajista je tohle skutečně originální, bolavě romantická love story. Šetřete si emoce na tenhle film...budou vám třeba... Podobné filmy: Co žere Gilberta Grapea, Benny a Joon, Rain Man, Malaton (30.11.2008)

Vyrůstat po boku autisty nese různá omezení a rozhodnutí. O tom může přesvědčit další australský klenot, vyprávějící o průměrné maloměstské rodině, která veškeré své úsilí vkládá do autistického syna/bratra Charlieho. Mírně tezovitá, ale jinak naprosto osvěžující záležitost, během jejíhož sledování jsem sám mnohdy (a nebylo to zřídka) zapochyboval, jak sám bych obstál v obdobných situacích. Toni Collette si ráda odskakuje k nezávislé, umělecky ambiciózní tvorbě do rodné Austrálie (Japanese Story) a debutující Elissa Down zase zkušeně ordinuje s několika žánry. Kinematografie nejmenšího světadílu jednou zase ukázala, že příjemná překvapení ve filmovém světě stále ještě existují. 85% (06.02.2009)

Zo začiatku vyzerá Biela Vrana ako vcelku obstojné zachytenie každodenného života rodiny s členom trpiacim autizmom. Kamera celkom šikovne sa pohybujúca po stiesnenom interiéry a všetko pôsobí civilne, nie okato, štylisticky sa nejedná o výrazný, ale príjemne sa sledujúci úvod, od ktorého divák logicky čaká, že postupne vyústi do niečoho naozaj zaujímavého. .....Čo sa ďalšej kauzality deja týka, prepadá sa viac do sklamania než zaujímavého pokračovania, orientuje sa smerom emotívnej plytkosti, patetickej úsmevnosti a predstierania akejsi láskavosti a pochopenia s trochopu na oko pekného platonického stereotypu. Snímka si pochopiteľne zakladá na silnej emocionalite, čo musí byť už vopred zrejmé z hlavnej dejovej premisy, ale na túto úroveň sa nedá dostať pomocou tak zjednodušených a prvoplánových cestičiek, aké si práve Biela vrana na svoju cestu vybrala. ......... Do najsprofanovanejšieho tieňa sa dostáva, očakávaná "nosná" téma autizmu. Film si vôbec nerobí starosti s nejakým hlbším prenikaním do témy, alebo jej uchopením so zaujímavejšími motiváciami a cieľmi, z kt. by mohli vzísť zaujímavé myšlienky a otázky (podobne, ako to urobil Bård Breien vo svojom filme o telesne a inak indisponovaných ľudoch - Kunsten å tenke negativt), stačí mu evidentná radosť kamery, keď sa pred ňou zvíja daný autista, poprípade keď jeho chovanie ústi do humorných situácií. Téma film sa obmedzila na povrchné sledovanie, sem tam patetické, sem tam naopak humorné, nakoniec lacno láskavé a rado by bolo dojímavé. Vzťahy medzi postavami vyzerajú umelo a vykonštruovane, najmä prerod neznášanlivosti/ nevyrovnanosti k pochopeniu vyznieva vo filme ž smiešne utopicky. ........... Ďalší element smerujúci k degradácií je vývoj dejovej línie s priehľadnou snahou diváka emotívne zasiahnuť, čím sa znova preukazuje neúspech v prvoplánovom pokuse o "dojímavosť"" pomocou peroxidovej blondínky a zamilovaného tínedžera do ktorého lásky "nevhodne a neuvedomelo zasahuje" jeho brat autista. V spracovaní už tak dosť banálneho námetu si ruky s radosťou vymieňajú trápny humor, dosahujúci svoj vrchol v scénkach z kúpaliska, so zamilovane láskavým gýčom, samozrejme pod štítkom "empatickosť". Film sa finálne pokúša vravieť známu vetu "takto by to malo chodiť a bolo by to také krásne" a jeho slová pôsobia prehnane afektovane. Zábery ladené silno autenticky sa striedajú s patetickou idylkou, ktorá hlása konečnú presilu a nemáme pred sebou nič iné, než naivnú plochosť. Biele vrany toho nalietajú evidentne najmenej. (05.10.2013)

Viděl jsem opakovaně, ale netroufl jsem si hodnotit dřív, než po shlédnutí amerického Co žere Gilberta Grapea? Přestože byl Gilert Grape pravděpodobně předobrazem Bílé vrány (v obou filmech jsou důležité scény koupání, v obou filmech spolu mají bratři fyzický konflikt), jde o filmy odlišné a není zcela férové je porovnávat. Charlie je autista žijící v normálním světě a normální rodině. Jeho bratr Thomas by chtěl žít normální život a vlastně ho i žije - jen kdyby nebylo Charlieho. Odlišnost Charlieho je zásadní, zásadní je i vývoj vztahu obou bratrů. Teenagerovskost filmu vychází z faktu, že Thomas je mladší a méně vyspělý, než Gilbert Grape - což však neznamená, že výsledek musí být nutně horší. Vztah obou bratrů je propracovanější, nálada je uvolněnější, divák má pocit krásna. Přestože mi taneční scéna z konce filmu připadá být trochu umělá, hodnotím oba filmy stejně. 85% (06.04.2010)

Pro mě je tohle další skromnej film ve stylu Keith, Little Miss Sunshine atd. Mít doma autistu musí bejt nehorázně těžký a klobouk dolů před každym kdo to zvládá, a právě proto chápu i chování Thoma, kterej díky Charliemu v podstatě ztrácel veškerej soukromej život. Naštěstí se objevila úžasná Jackie a ... A dál už se koukněte sami. (30.01.2011)