The Limits of Control
Hranice ovládania
Režie:
Jim JarmuschScénář:
Jim JarmuschKamera:
Christopher DoyleHrají:
Isaach De Bankolé, Alex Descas, Jean-François Stévenin, Óscar Jaenada, Luis Tosar, Paz de la Huerta, Tilda Swinton, Júki Kudó, John Hurt, Gael García Bernal (více)Obsahy(1)
Film sa odohráva v rozličnom okolí súčasného Španielska, kde mysteriózny, osamelý hrdina (Isaach De Bankolé), ktorého aktivity ostávajú úzkostlivo mimo zákona, musí dokončiť rozrobenú prácu. Neveriac nikomu, plní úlohu, ktorej cieľ nie je spočiatku prezradený. (DareDeVill)
Videa (1)
Recenze (297)
Vy, co tvrdíte, jaká není Hranice ovládání vyjebávka s divákem, jděte k čertu... Jsem divák jako každý jiný a ačkoliv mám rád Jarmuschovy filmy, nepřijímám je automaticky (např. Podivnější než ráj nebo Mimo zákon se mi nelíbilo). Přesto nemám ani v nejmenším pocit, že by se mnou bylo vyjebáno. Hranice ovládání je fantastický postmoderní film, který má velmi zvláštní kouzlo. Nic se v něm neděje (nebo spíš - jedna věc se v něm děje pořád dokola), přesto jsem příběh sledoval s napětím až do konce (a to jsem měl za sebou na LFŠ už 10 celovečeráků). A nenudil jsem se. Jarmusch se tentokrát trochu štrajchl s Davidem Lynchem a to je jedině dobře. Z nejrůznějších narážek, jestli je to, co vidíme vážně to, co vidíme a jestli je to, co žijeme opravdové a jestli to všechno není jen klam a podobně, mi šla hlava kolem. Byly to fakt příjemné dvě hodiny. ()
Jarmusch stále napreduje - čo sa týka vytvárania situácií a príbehovosti. Každý jeho ďalší film, je úplne o niečom inom ale pritom stále zostáva verný typickému, pomalému, minimalistickému štýlu. Takému výraznému, že stačia dve minútky a viete, že je to film od Jarmuscha. Na hranice ovládania som sa nesmierne tešil a som rád, že film je presne taký ako som si ho predstavoval. Film o tichu a hľadaní, pričom to ticho - je hmatateľné v každej jednej scéne - a kráľ toho ticha je Isaach De Bankolé, ktorého strnulý výraz, alebo v prípade odhalených pŕs jednej z herečiek - mierne pousmiatie - vytvára neskutočné psychadelický zážitok podfarbený BORIS - ovou hudbou, ktorá sa tam nesmierne hodí. Film rozhodne nie je pre každého a divák musí byť naozaj sústredený, keď chce objaviť perly, ktoré tam Jarmusch skryl. Sám si nie som istý, či som objavil všetky. Vedľajšie postavy, ktoré pomáhajú hlavnému hrdinovi nájsť cestu z, alebo do, reality - sú neskutočné hravé a hlavne si ich zaručene zapamätáte vďaka ich nevšednosti. Toto je to čo, na Jarmuschovi milujem - rovnako ako trebárs taký Burton vytvára rôznorodé svety - ktoré sú ale až príliš pomalé aby ich dokázal každý spracovať. Ale keď sa vám to podarí, tak je to bohovský pocit - lebo film sa vám za to odvďačí. ()
Dvě espressa. Krabička od zápalek. Podivný vzkaz na malém papírku, vždy zapitý kávou a polknut. Vrtulník. Ranní meditační cviky. Návštěva galerie. Různá místa a různě vysoký standard ubytování. Hudba, film, věda, umění, halucinace. Pět různých lidí. V podstatě žádný děj a téměř žádné dialogy. Spíše monology a ze strany hlavního hrdiny slova téměř žádná. Pouze jeho kamenný výraz po celý film. Žádné emoce. Minimalistické, mlčenlivé a přemýšlivé. To je vše. Tak proč mi tento zdánlivě nezajímavý, jednotvárný, bezobsažný a stále dokola se opakující děj přišel tak fascinující? Dokonalá ukázka toho, že i příběh o "ničem" dokáže vyznít jako mimořádné umělecké dílo. Možná mu nebudete ani zcela schopni porozumět, budete přemítat nad jeho hloubkou či skrytou filozofií a významy, ale budete jím uchváceni. Taková je Hranice ovládání. Byla jsem potěšena roličkou Gaela Garcíi Bernala, mého oblíbence již od role v Mexické jízdě. Během sledování jsem přemýšlela nad tím, jaký bude závěr, co se dozvím a jaké bude vyjasnění všech těch podivností. Zároveň jsem však již tušila, že se na konci nejspíš nedozvím vůbec nic. Čekal na mě jen nádherně otevřený konec, který mé mysli nenabídl téměř žádné možné vysvětlení. Byla jsem v sametovém objetí svých dojmů a prožitků a říkala si, že vlastně ani nevím, jestli bych ho chtěla znát. So, WTF was that whole thing about?:) "Občas se mi líbí, když postavy ve filmu jen tak sedí a nic neříkají." ()
Jim Jarmusch bývá označován za mistra či krále nezávislého filmu, já bych se ho po snímcích, které jsem zatím viděl (Noc na Zemi a Přežijí jen milenci) nebál považovat především za mistra podmanivé tajuplné atmosféry. Atmosféry, která možná vyloženě nenapíná a s níž se pan režisér často rozplývá v pomalém zádumčivém tempu, ale přesto mě často hodí do zvláštního transu. Děj Hranice ovládání se sice oproti zmíněným „jarmuschovkám“ většinou odehrává během slunečního dne, ale přesto jsem v té atmosféře opět cítil závan čehosi nočního, snového... Kdyby mi někdo před zhlédnutím řekl, že budu nadšen z filmu, v němž jeden černoch bloudí po různých místech, potkává zdánlivě náhodné kolemjdoucí, aby s nimi prohodil pár slov o čemkoliv a vyměnil jakýsi šifrovaný vzkaz, možná mu neuvěřím. Ale mě se to Jarmuschovo podání špionážního thrilleru plného dlouhých, často monotónních chvil během procesu plnění složitého úkolu (a teprve s jednou menší napínavou „akcí“ ke konci) hodně zamlouvalo od počátku, aniž bych nějakou dobu tušil, oč tu kráčí a hlavní, galantně odětý hrdina nesl v sobě dostatečné charisma na to, aby mě zajímal. Nejen dvě espressa do dvou šálků tomu vházela stylovost, pravidelná cvičení současně pak i kousek znepokojující záhady, drobná povídání i odkazy na filmové klasiky, mezi nimiž si během podávání sirkových krabiček lze vzpomenout i na mlčenlivý klenot poválečného amerického filmu The Thief (1952)... pro mě osobně takřka dokonalé artové a novátorské pojetí špionážního thrilleru, skvělý zážitek! [90%] ()
(nenávidím psaní komentářů, ale ty záplavy iracionálních plivanců si zaslouží trochu vyrovnat, takže:) nejlepší Jarmusch, co jsem kdy viděl, a přitom spousta jiných mistrových filmů na mě působila silou kinematografické radiace! především Mrtvý muž, Ghost Dog, Kafe a cigára, Zlomené květiny, Podivnější než ráj a Zlomené květiny. tohle je dokonce mnohem lepší. na rozdíl od ostatku Jarmuschova díla jsou Hranice bez humoru a na rozdíl většiny filmů vůbec bez narativní masturbace. jsou naopak dokonalým minimalismem na hranici (ne ovládání, ale) vyprázdněné narace. Jarmusch vsadil na intuitivní režii, odvíjející děj pomalu, přitom s přesností atomových hodin a nezadržitelností supernovy. /// sledujeme příběh nájemného zabijáka - mistrného profesionála, ve kterém Isaach de Bankolé vytvořil naprosto nový pohled na chladnokrevnou duši námezdních vrahů. naprosto nevídané je to, že se jako diváci o událostech filmu nedozvídáme o nic víc, než sám hlavní hrdina. pravda, nedozvídáme se ani o mnoho méně. nevíme nic o něm, o jeho motivaci, o jeho cíli, o motivaci těch, kdo si zabijáka najali, netušíme ani to, kudy se děj bude ubírat v příštích pěti minutách. systém je nastavený tak, aby žádný z článků v řetězci operace nezvěděl ani o trochu víc, než kolik je pro splnění jeho úlohy naprosto nezbytné znát. nemáme tedy jediný fakt (a i když se to může zdát - jako se to zdálo mně - zřejmé už ze začátku, nevíme jistě ani prostý fakt, že hlavní hrdina je nájemným zabijákem) a film je skvostný v tom, že namísto snůšky samozřejmých faktů předkládá bezednou propast plnou nápověd, náznaků a indícií. sledujeme našeho hrdinu během na první pohled banálních rozhovorů s extravagantními kolegy a skoro si ani neuvědomujeme, že každičká věta filmu (bez nadsázky) obsahuje zásadní významy, odkazující na jiné okamžiky filmu, ať už viděné, nebo teprve očekávané. divák je bombardován informacemi v tak prudkém, nepřerušeném sledu, že je stěží stačí vnímat, natož vstřebávat a dešifrovat ten vrstevnatý kód, promýšlet intertextové odkazy a ještě navíc se kochat nad stylovou precizností, žánrovou hravostí a vůbec se obdivovat filmařskému zápalu režiséra. /// asi to nevyplývá z toho, co jsem právě napsal, s takovou samozřejmostí, jak mi to v tuto chvíli připadne, a proto se to pokusím shrnout ještě takto: na Hranicích ovládání ze všeho nejvíc oceňuji právě to, že není souborem prachobyčejných faktů (označujících kauzálně navazující souvislosti), které konstituují vyprávění, ale jde o film zcela otevřený divákovi. nemyslím tím, že si jakožto divák mohu cokoliv nepřítomného domyslet, na tom nic chválu nezasluhuje, myslím nebývalou komunikativnost k divákovi, neustále vybízející k aktivní participaci, k důkladnému promýšlení, k průběžnému analyzování každičkého filmového prostředku, protože s každou další uplynulou minutou je patrnější, že indicie se mohou ukrývat opravdu kdekoliv. Jarmusch vlastně sleduje výsostně umělecký postup a skládá ohromnou poctu celému filmovému médiu, když nutí diváka k bedlivému a přemýšlivému sledování každého prostředku, zvuku, barvy, kompozice, grimasy, slova a všech objektů mizanscény. mohlo by se tedy zdát, že film je otevřený nekonečnému množství výkladů, ale on prostě není. jen velmi účinně zastírá dějové souvislosti, kterými je přitom paradoxně přeplněný. jak už jsem ale naznačil a musím to zdůraznit: nejedná se o samoúčelný postup, ale o velmi inteligentní volbu, sjednocující perspektivu diváka a hlavního hrdiny velmi podobně, jako například Hluboký spánek. ani tomuto právem slavnému a oceňovanému dílu Howarda Hawkese není snadné porozumět, o to více je třeba se o to snažit a o to slastnější je pak porozumění dosáhnout. zapomeňte, že vám filmaři všechno naservírují na stříbrném podnose a skutečně otevřete oči a osvěžte mysl, jinak si tento film nebudete moci užít.. a to pro vás bude velká škoda! /// na okraj chci dodat pochvalu Christopheru Doyleovi za ten fantastický vizuál, Jarmusch zvolil jak nejléle jen mohl. () (méně) (více)
Galerie (49)
Zajímavosti (12)
- Přísloví „Každý, kdo si myslí, že je víc než ostatní, ať zajde na hřibitov. Tam pochopí, co je vlastně svět (život). Hrstka prachu,“ které je tkané celým filmem pochází z textu písně „El Que Se Tenga Por Grande“ od interpretky Carmen Linares, album Su Cante (1996). (Niickll)
- V jedné z intelektuálních diskuzí ve filmu je rozebírán původ slova Bohéma. Přestože o tom filmová postava vyjadřuje své pochybnosti, termín je opravdu odvozen od francouzského názvu Čech neboli Bohême. Francouzi v 19. století označovali jako Bohémien obecně kočovné Rómy z východní Evropy odvozením od názvu Čech, odkud někteří Rómové pocházeli. Toto označení se následně rozšířilo také na umělce, kteří se stěhovali do sousedství Rómů a přejímali jejich nevázaný životní styl. (mcleod)
- Natáčeno na lokacích, ve kterých se film skutečně odehrává (Madrid, Sevilla, Almería). (villain)
Související novinky
Další Jarmuschův vlk samotář
Španělsko se kdysi těšilo oblibě tvůrců spaghetti-westernů a historických velkofilmů, dnes se do sluncem zalitých končin pod Pyrenejemi stěhují renomovaní (skoro)nezávislí režiséři. Po Woodym… (více)
Reklama