Čas umírat

Musím říct, že po obsahové stránce mě ten film příliš nezaujal, prostě babka co si povídá se psem a šmíruje sousedy či své děti, ale film má ještě přidanou hodnotu v podobě úcty a respektu ke starým lidem a jejich životu, což se mě líbilo. Famozní herecký výkon tady předvedla Danuta Szaflarska, která opravdu hraje jak z partesu. (02.01.2015)

S takovou pokorou a zároveň vtipem vyprávět o stáří... Už ta černobílá kamera mi vzala dech, taková voyeurova óda (nemyšleno pejorativně). Pochopitelně největší devizou filmu je bezprostřední výkon Danuty Szaflarske a její ironické komentáře. Žádná sentimentální klišé o bolestech a strastech člověka "nad hrobem", žádné kajícné vzpomínání nad promarněným životem. Touha nebo spíš potřeba vzdorovat lidské omezenosti a vypočítavosti. Nádherný zážitek to byl. (29.09.2010)

Výborná představitelka - zahraná i napsaná, ironie vyváženě smíšená se sentimentální nostalgií a hlavně nádherná kamera, která hlavně ve vzpomínkách zcela odpoutala moji pozornost tak dokonale, že vytržení psím štěkotem se pak dalo srovnat s těmi nejpovedenějšími hororovými lekačkami. Poláci začínají být velmi zajímaví, snad se jimi nenecháme zahanbit a stvoříme také tak upřímná a esteticky podmanivá díla. (05.02.2009)

Zajímavý poetický snímek, než že by vyprávěl příběh, je spíše variací na téma stáří, čemuž odpovídá také styl: černobílá kamera, krásné záběry založené na kontrastu černé a bílé, světla a stínu; a spousta detailů - na slintajícího psa, tvář a ruce staré paní (naprosto úctihodný výkon v době natáčení 91leté Doroty Kedzierzawske). Na jednu stranu jenom sesbírané atributy týkající se stáří a v hezkém obalu slepené dohromady, ovšem když přejdu kritický pohled, milý snímek i s několika nepostradatelnými úsměvnými momenty (nemožný syn a ještě nemožnější vnučka, kluk s přezdívkou Dostojevskij, závěr..), vyvolávající nostalgické ale veskrze spíše optimistické dojmy, nabízí příležitost zamyslet se nad možnostmi, jak lze dožít svoje stáří: Requiem za sen vs. Čas umírat :). O jeden zážitek navíc, protože ve vedlejším sále hráli zrovna Mamma mia!, takže když si stařenka lehá do postele v černém pohřebním (to není spoiler..), místo ticha jsme slyšeli Super Trouper...:) (03.02.2009)

Nebudu se opakovat s tím, co se píše už nahoře v obsahu, ale věřte mi, že je to jeden z těch malých velkých filmů, které mě dostaly do stavu velmi zvláštního rozpoložení a myšlenkách na stáří, kam směřujeme bez vyjímky úplně všichni, ať je nám momentálně zatím jen patnáct, dvacet, třicet........a dál. Nádherné momenty, kdy Aniela vzpomíná na své mládí a třeba chvilka jak tančí se svým milým za krásného klavírního doprovodu, byla zcela odzbrojující. Ani chvilku jsem se nenudila a situace s Romkem ze Sibiře nebo její vnučkou, která mě s těmi ořechy silně připomínala Marfušu z Mrazíka a ještě jich bylo mnohem víc, donutí diváka k přemýšlení o postoji k životním hodnotám. Danuta byla skvostná ve své roli Aniely, ale já jako milovnice zvířat musím vyzdvihnout i Filomenu s jejíma podmanivýma očima, kterou jsem si zamilovala od prvního momentu až do úplného závěru. Dokonalé a já to mohu jen vřele doporučit. A mně to nedá a musím si tu milou a moudrou Anjelu dát alespoň na krátký čas do své topky (10.03.2014)