Kisaragi

No, co si budeme nalhávat, vypadalo to jak zpracování domácího úkolu z kurzu tvůrčího psaní. Čili bylo jasné, že celý film bude působit poněkud vykonstruovaně, že podezření padne postupně na každého přítomného a nakonec bude následovat nějaký nečekaný závěr. Takže já osobně jsem za vraha tipoval onoho japonského sedláka, milovníka zkažených jablkových koláčů, neb ten se od začátku vyskytoval na scéně jen v těch řídkých případech, kdy neseděl se svým řídkým případem na wc, a takhle se přeci správný vrah nechová, že. A ono se nakonec ukázalo, že to bylo úplně jinak. Jak, to říkat nebudu... snad jen... ono na tom šintoismu fakt něco bude. Vzhledem k tomu, že v závěrečné scéně zazněl zpěv oné "modelky", myslím, že šintoističtí bohové se ukázali jako existující, a hlavně vrcholně dobré bytosti, když se rozhodli rázně přijmout opatření, aby ona zpěvačka nemohla nadále kazit vkus střední generaci Japonců. (04.08.2014)

Struktura děje o vyplouvání dávných křivd a tajemství kolem sešlých postav v jedné místnosti hodně připomíná Duvivierův majstrštyk Marie-Octobre (1959). Za chvíli jsem si řekl, a proč ne, aplikovat v současné době tento typ námětu na setkání jedinců znajících se doposud jen přes internet a konkrétně fanoušků jedné (teď již mrtvé) mediální celebrity, bylo celkem originální. Přes jistou pachuť, kterou u mě film vyvolával od počátku, mě bavilo a napínalo sledovat, kam se setkání s přítomným napětím vyvine a musím říct, že některá odhalení byla o to víc zajímavá, že hodně vypověděla nejen o fanoušcích, ale rovněž o samotné celebritě jménem Miki Kisaragi. Měl bych dvě až tři výtky: tou první je mírná natahovanost v druhé polovině, tou druhou pak výstřední „sklepácké“ herectví většiny protagonistu, od svérázného přehrávání přecházející ve vybraných okamžicích až do těžkého afektu. Ocenil bych daleko civilnější pojetí a také důstojnější podání závěrečné pointy, která sice byla zajímavá, ale nejsem si jist, nakolik (ne)byla myšlena jen jako totální mystifikační úlet. [60%] (17.01.2023)

Dobře natočená konverzační komedie, utahující si z japonských nadšenců pro dívčí idoly. Vyzdvihnout je třeba originální a velmi nápadítý scénář, ze kterého přímo čiší, jak tvůrce bavilo jej psát. Navíc japonci jsou zde skutečně velmi japonští (pěkně ukázaná specifika japonského chování a myšlení) a někoho může potěšit i relativně srozumitelná japonština. (16.05.2008)

Jak už tady napsala Maemi, nevěděla jsem, co od toho čekat, ale příjemně mě to překvapilo. Jedná se o poměrně netypický druh komedie, který by se dal označit za "detektivní" - Zpočátku to vypadá na obyčejné setkání fanoušků zesnulého J-idolu (J-idol jsou slavní japonští "idolové" - ženy nebo muži, kteří v podstatě nejsou ani dobří herci ani zpěváci, ani třeba nic pořádného neumí, ale jsou zkrátka pěkní nebo roztomilí, na čemž se zakládá jejich popularita), ale pak se to postupně dostává do trochu pochmournější (ale zároveň vtipné) nálady, kdy se ukáže, že každý z oněch fanoušků má s nerozřešenou smrtí hvězdičky Kisaragi Maki nějakou spojitost a rozběhne se koloběh řešení její záhadné smrti, obviňování, a samozřejmě taky vtipných situací. :) Zkrátka, tehle film hodně překvapil a pobavil. A Oguri Shun byl ve své roli hodně sympatický. Nedá se jinak, než pět hvězdiček. ~(4,8★)~ (27.08.2010)

Odlehčená kome-krimi, něco na způsob 12-ti rozzuřených mužů. Opět jsem Shuna viděla v jiné roli a to mě bavilo. Společně pátráme po vrahovi (?) Kisaragi Miki a je celkem zábavné sledovat, kam je jejich spekulace, domněnky a fakta dovedou. Ke konci jsem byla v myšlení rychlejší než oni, protože jsem už po ruce měla spousty tvrzení. Ale bavilo mě to odhalit to s nimi. :-) (17.09.2010)