Cadillac Records

Ač to ze začátku vypadá na parádní hudební film s trochou historie, spolu s propadem prodejů klesá i kvalita filmu a místo radosti z hudby jsou servírovány nezáživné momentky ze životů jednotlivých hudebně zainteresovaných postav. Podivný a upřímný konec to pak zase aspoň trochu zachránil. *** Ve zkratce: Pracuj pro mě a dostaneš Cadillac. (07.08.2010)

Obvyklá rutina, která už tu byla provedena mnohem lépe v podobě Raye a Walk the line. Film ale celkem odsípá, a tak se aspoň člověk při té neuspořádané změti několika hudebních osudů nenudí. Herci se snaží, ale Adrien Brody má na lepší, než na tyhle průměrné životopisy, které z člověka po pár minutách vyšumí. (28.12.2008)

Film jako by chtěl poukázat na několik témat, z nichž ale ani jedno nakonec nevykreslil do potřebné hloubky. Počínaje rasovou segregací přes mezilidské vztahy, pozadí nahrávací společnosti, život v hudebním průmyslu až po seznámení se s jednotlivými interprety podrobně. To všechno ve snímku najdete a mix je velice dobře stravitelný, ovšem nemůžu se zbavit dojmu, že to mohlo být ještě o něco lepší. Oceňuji kvalitně vyobrazenou dobovou atmosféru a logicky nejsilnější stránkou tohoto díla je hudba. A protože tu já můžu, tak dávám pěkných 80 %. Oblíbená část- prolomení hranic při koncertu Chucka Berryho (18.10.2010)

Teprve nedávno jsem po letech husiny z překrásný písně At Last zjistila, kdo ji zpívá. Etta James. Od ní byl krůček k Beyonce a k filmu o bílym nadšenci, co s černýma nahrával blues ("a když hodí kalhotky bílá holka, je to rock´n´roll"). Na začátku je hecovalo nadšení, pohoda tmelená zrodem písní, koncertováním, první lajnou na žebříčku a odměnou v naturáliích - cadilacem ... na konci stagnace, vyhasnutí, příval novejch vln, v nichž lze v lepším případě už jen šlapat vodu. Režisérka a scénáristka v jednom se mi ale zdála víc nadšená než schopná. Jakoby předpokládala, že tyhle věci každej zná a tak neni potřeba jít do detailů a hloubky, postav je moc a jsou často jen hrubě načrtnutý a kde se vzaly tu se vzaly. V dobrym scénáři stačí jedna šikovná replika a víme o člověku všechno, tady nebyla o slova nouze, ale byla to spíš vatička. Stejnej pocit jsem měla i z režie, koukala jsem na film s bohorovnym klidem a to je špatně. Jen jednou se mi zalesklo oko - když Beyonce spustila At Last. Ona je dokonalá, ale možná proto, že se životní příběh obou zpěvaček tak liší, může se mi její podání líbit, ale co je to platný, když Ettino mě rozseká. Stejně rozdílně by možná vypadal i film, kdyby ho býval byl vzal do ruky pořádnej sekerník. 4* za tu vizi. (11.07.2009)

Úvodní záběr na Cadillac, první tóny blues a nekončené pole. Muddy si při dřině na poledním slunci uvědomí, že tohle není pro něj, že chce něco víc. Leonard si otevírá svůj první bar pro černochy. A tihle dva se o pár let později potkají, aby spolu mohli vydělat balík peněz. A vy to zmateně sledujete. Příběh si skáče z místa na místo, bez obtěžování se jakkoliv divákovi sdělit, kde se tu ten či onen muzikant vzal (toto je Wolf, toto je Chess, toto je Berry, toto je Jackson. Moment kdo je tenhle?). A takové „představování“ je matoucí hlavně ve chvíli, kdy nemáte o (hudebním) pozadí nahrávacího studia ani potuchy a jména uvedená výše vám nic neříkají. Hudebníci se před nahrávacím studiem objevují jak houby po dešti a Leonard si je jen posbírá a se všemi nahraje super hit. Mnoho scén působí prvoplánově („Ne já nepiju,“ jó chlapče, tak z tebe bude alkoholik. A taky, že jo.). Film je jedna dlouhá, nikdy nekončící hudební session, s mikrofony, placatkami, revolvery a „ `´ „ obočím Brodyho, který si půjčil výraz střelené laně od Nicolase Cage. A tak jsem spíš facinovaně zírala na rasové problémy, než na rodící se hvězdy, protože Cadillac Records je jen jeden velký blues, R&B hudbení videoklip. A videoklipy by neměly trvat 104 minut. (02.10.2012)