Nine

Psychologický muzikál? Možná. Zatímco v Marshallově Chicagu písně vyprávěly příběh a posouvaly děj kupředu, v Nine veškeré hudební vsuvky "pouze" ilustrují představy a mentální rozpoložení postav. Nejde tu o to, co se stane, ale o pocity člověka procházejícího tvůrčí krizí. A všechno je to vyprávěno přes vztahy, které hlavního hrdinu pojí k významným ženám jeho života: k manželce, matce, milence, kamarádce, novinářce, hvězdě jeho filmů, můze z dětství. I proto Nine nebude sedět každému: Kdo očekává jasnou vypravěčskou strukturu, bude mít pocit, že je tento muzikál zdlouhavý a prakticky o ničem. Kdo touží po chytlavých, známých melodiích a dokonalých tanečních číslech, bude nejspíš zklamán také. Kdo má rád Felliniho, bude možná tvrdit, že film kvalit svého předobrazu 8 1/2 nedosahuje. Já, která jsem viděla Nine v divadle a věděla jsem moc dobře, co od filmu čekat a proč se na něj dívám, jsem spokojená. Má totiž krásnou atmosféru Itálie 60. let. Má hlavního hrdinu, ke kterému bych kvůli jeho věčným lžím a podvodům asi měla cítit odpor, ale já s ním nedokázala nesympatizovat, protože mi protichůdnost jeho tužeb vystižená již v úvodní písni "Guido's Song", není cizí. Má právě díky své neucelenosti jistou esenci komplexnosti, když divákovi dává přes všechny osudové ženy jednotlivé části skládačky týkající se Continiho života. Má skvělé obsazení. Má krásnou kameru opírající se o hru se světlem. A má styl. Ostatně vše za mě shrnuje píseň "Cinema Italiano", kterou novinářka skloní poklonu Guidovým filmům. Tak tedy: "Whatever Guido does makes me smile, he is the essence of Italian style (...) I love the black and white, I love the play of light (...) I love the speedy little cars, the hip coffee bars (...) I love the dark handsome guys with their skinny little ties, dressing mod looking out of sight, I love to watch them as they cruise with their pointy leather shoes, wearing shades in the middle of the nights." (04.02.2013)

Režisér Rob Marshall nás ve svém hudebním filmu přenese do italského Říma šedesátých let za slavným filmovým režisérem Guidem Continim, který se po dvou propadácích ocitá na prahu tvůrčí a osobní krize. K návratu na vrchol potřebuje nutně dobrý scénář, který v podstatě neexistuje a být neustále obklopen krásnými herečkami s kterými soustavně podvádí svoji neštastnou ženu. Začne se odvíjet příběh, jež je sledem režisérových představ a vzpomínek na zářivou minulost a hořkou přítomnost převedených do podoby pěveckých a tanečních čísel, které interpretují Fergie, Nicole Kidman, Penélope Cruz, Marion Cotillard, Kate Hudson a další. Film se inspiroval stejnojmenným brodwayským muzikálem a v titulkách je věnován zesnulému Anthony Minghellovi, který se podílel na scénáři. Zklamalo mě, že na to, že se jedná o hudební film, tak jsem v něm neobjevil žádnou dostatečně chytlavou písničku nebo melodii, a snad kromě perfektně dráždivého vystoupení Fergie, byla všechna čísla, včetně choreografie, víceméně průměrná, ale po vizuální stránce Marshall opět nezklamal. Pak navíc ztratil soudnost, když nechal zazpívat Daniela Day-Lewise (a to hned dvakrát) prezentujícího se vzhledem vysloužilého italského "donchuána". Vlastně nebýt lascivních vystoupení krasavic na prknech, která znamenají svět, určitě bych nehodnotil tak vysoko, ale stalo se a do svých performencí daly herečky maximum. A současných 56% mně připadá poměrně hodně málo na to, jak se film tváří ambiciozně. Mé hodnocení: 60% (26.12.2010)

Tak slabý muzikál jsem snad ještě neviděla. S takovým množstvím slavných hereček by šlo v jednom filmu dělat divy, většina však nedostala šanci se moc projevit, jako například Nicole Kidman. Jediná, kdo měla možnost trochu zazářit, byla Marion Cotillard. Ostatní už skoro nestojí za řeč - pár ucházejících tanečních čísel a tím to všechno vyprchalo. Příběh o profesní a životní krizi jednoho muže mi přišel slabý a nicneříkající. Nic pro mě. ~(2,1★)~ (31.12.2010)

Nemůžu si pomoct, ale tahle pocta filmové poetice postneorealisty Federica Felliniho a pohled na italskou filmovou kulturu z doby ekonomického zázraku mi přijde příliš západně zjednodušující a vlastně se dost míjející se svým velkým vzorem._____ Na místo smazávání hranic mezi subjektivním a objektivním jejich oddělení formou flashbacků a představ; vyprávění není pojímáno jako sled scén vedoucích k další, ale každá nezpívaná pasáž je nucenou výplní k písním bez pořádného drajvu; závěr je svým vyzněním v rozporu s čímkoliv od italského filmového kouzelníka. "Felliniovská přehlídka", vzpomínky na sexuální zážitky z dětství, posměšné vyobrazení církve, vnitřní krize hlavního hrdiny související se vztahem k ženám, předvádění jistého stylu života, obdiv ke klasikům grotesky a narážka na práci karikaturisty - nic z toho, co si člověk spojuje s Felliniho tvorbou nebo přímo jeho osobou zde nechybí, jenže film se nesestává pořádně z ničeho jiného a výše vyjmenované působí jako lpění na vycizelovaném povrchu bez jakékoliv kritiky či společensko-politického přesahu, natožpak hloubky. Spousta odkazů (na SLADKÝ ŽIVOT, AMARCORD ad.) je fajn, jenže tahle divadelní adaptace je příliš uzavřena - jako hlavní hrdina - sama do sebe, aby mohla oslovit někoho schopného kritického odstupu, a cinefilní vyznání mě minulo, protože jako celek to dost dobře nefunguje._____ Na režii Roba Marshalla je navíc patrné, že začínal jako divadelní režisér, takže umí typově dobře obsadit herce a ukočírovat jejich výkon tak, aby na sebe někdo z celé sestavy nestrhával pozornost, ale jeho styl je příliš přešlechtěný, vyprávění není dostatečně sevřené a muzikálové výstupy jsou příliš statické. (Daniel Day-Lewis vypadá jako Mastroianni, Kidmanová jako Ekbergová a Cotillardová jako Masinová, každý si ale přitom našel vlastní klíč ke ztvárnění postavy a nikoho nenapodobuje.) Jako melancholická vzpomínka (s notně obroušenými hranami) na to, proč byly Felliniho filmy kdysi tak oblíbené (kvůli tomu, co v nich je, ne o čem jsou), přijatelné. Jinak hrozný archaismus. (09.02.2010)

Škoda, že film o skvělém režisérovi, který kdysi točil úžasné filmy, ale teď už zvládá jen nudné propadáky, se víc podová těm Guidovým propadákům - diváků se moc nedotkne. Máme tu krásná pěvecká čísla plná citu a energie: sváděcí s Penelope (hot, hot, hot!), nostalgická s Marion, hravá s Kate a smutná s Nicole, u kterých dámy více méně dobře zpívají a skvěle hrají (Marion a Nicole - ta na velmi omezené ploše - u mě vedou). Ale pár hezkých čísel nedělá zajímavý film. Necítímm tu jiskru, zapálení, emocionální napětí... tenhle film je prostě vyhaslý jako jeho hlavní hrdina. (08.11.2010)