Nine

Tak v první řadě je tohle film pro kino a za to mám čárku a Nine puntík navíc. Opět šlo o krizi, režisérovo potažmo mužovo, a do týhle krize bylo prostříhaný takový jakoby televariété, ovšem ultraluxusní, jenže: každá složka měla svoje vlastní zoubky jako třeba kousky stavebnice, ale ty kousky nešly tak uplně dobrovolně spasovat dohromady, takže se jim muselo pomoct trochu násilím. Emoce stříkaly z každýho okýnka, ale asi jsem seděla moc daleko, zásah jsem cítila toliko při dvou výstupech - Marion Cotillard, ale to zas pak stálo za to. Varietní čísla byla většinou originální, hudba naopak velmi povědomá, Daniel mě překvapivě neomráčil, zato Sophia Loren ... - to je Ženská !!! (17.03.2010)

Co to je? Muzikál bez humoru?! Civilní scény jsou možná nějakou sofistikovanou poctou Fellinimu, ale protože jsem 8 1/2 (ani žádný jiný jeho film, heč) neviděl, tak pro mě byly jen velkou existenciální nudou o ničem. A muzikálové scény? Písničky nevýrazné (i Princezna a žabák má lepší), choreografie žádná, kulisy stále stejné. Prostě když to srovnám s Chicagem, to není jiná liga, to je úplně jinej sport. Opravdu chcete odstranit složku Nine a přesunout vše, co obsahuje, do koše? Ano. (21.03.2010)

Svůdná Penélope, stále krásná a šmrncovní Sophie, Judi ve slušivém kloboučku, půvabná Marion, sexy Nicole a mohla bych pokračovat. A pak tady mezi všemi proplouvá ženskému oku lahodící Daniel Day Davis jako režisér, který ztrácí dech ohledně inspirace pro film, ale rozhodně ne vzhledem k těmto krásným ženám. Mně osobně mrzí, že jsem nepobírala scénář, poutavý příběh mezi tolika melodiemi a to je ten druhý zádrhel, že po skončení projekce jsem si nebroukala ani jednu melodii a to je u muzikálu na pováženou. U nich většinou předpokládám, že alespoň jedna melodie vstoupí do muzikálové historie a tady se to žel nestalo. Jé, já jsem dnes moc negativní, ale pro mužské oko je to zcela určitě lahůdka, to zase ano a nedejte za Penélopku o tu hvězdu navíc ? (14.07.2016)

Gejšu jsem "shovívavě" vstřebal jako milou pohádku, tohle už je ale jedna velká filmová lež a kýč a strašná patlanina. Tím patrnější, že se snaží být meta a snaží se mluvit o filmech. Zajímavý, že na rozdíl od Velké nádhery, která je v podstatě tím samým, to tady každý vidí. Ale na Američany se nadává snáz, že jo... (21.11.2014)

Nemůžu si pomoct, ale tahle pocta filmové poetice postneorealisty Federica Felliniho a pohled na italskou filmovou kulturu z doby ekonomického zázraku mi přijde příliš západně zjednodušující a vlastně se dost míjející se svým velkým vzorem._____ Na místo smazávání hranic mezi subjektivním a objektivním jejich oddělení formou flashbacků a představ; vyprávění není pojímáno jako sled scén vedoucích k další, ale každá nezpívaná pasáž je nucenou výplní k písním bez pořádného drajvu; závěr je svým vyzněním v rozporu s čímkoliv od italského filmového kouzelníka. "Felliniovská přehlídka", vzpomínky na sexuální zážitky z dětství, posměšné vyobrazení církve, vnitřní krize hlavního hrdiny související se vztahem k ženám, předvádění jistého stylu života, obdiv ke klasikům grotesky a narážka na práci karikaturisty - nic z toho, co si člověk spojuje s Felliniho tvorbou nebo přímo jeho osobou zde nechybí, jenže film se nesestává pořádně z ničeho jiného a výše vyjmenované působí jako lpění na vycizelovaném povrchu bez jakékoliv kritiky či společensko-politického přesahu, natožpak hloubky. Spousta odkazů (na SLADKÝ ŽIVOT, AMARCORD ad.) je fajn, jenže tahle divadelní adaptace je příliš uzavřena - jako hlavní hrdina - sama do sebe, aby mohla oslovit někoho schopného kritického odstupu, a cinefilní vyznání mě minulo, protože jako celek to dost dobře nefunguje._____ Na režii Roba Marshalla je navíc patrné, že začínal jako divadelní režisér, takže umí typově dobře obsadit herce a ukočírovat jejich výkon tak, aby na sebe někdo z celé sestavy nestrhával pozornost, ale jeho styl je příliš přešlechtěný, vyprávění není dostatečně sevřené a muzikálové výstupy jsou příliš statické. (Daniel Day-Lewis vypadá jako Mastroianni, Kidmanová jako Ekbergová a Cotillardová jako Masinová, každý si ale přitom našel vlastní klíč ke ztvárnění postavy a nikoho nenapodobuje.) Jako melancholická vzpomínka (s notně obroušenými hranami) na to, proč byly Felliniho filmy kdysi tak oblíbené (kvůli tomu, co v nich je, ne o čem jsou), přijatelné. Jinak hrozný archaismus. (09.02.2010)