Nine

Hned zkraje jdu srovnávat s Chicagem, už z toho důvodu, že je to pro mě jeden z nejlepších muzikálů (a filmů všeobecně) všech dob a že má oba na svědomí Marshall. Tak za 1) Chicago mělo spád, divokost, intriky, napětí z toho, co přijde. Prostě příběh. Nine je celý jen o krizi středního věku v životě jednoho režiséra, který se za celý film de facto nikam nehne a navíc je to pěknej pablb (kterej si ani neváží toho, že se mu v posteli válí Cottilardka :D). Za 2) Hudební čísla posouvala Chicago v ději dál a to kolikrát i pěkně svižně, tady jsou hudební čísla jen zrcadlem do duše zmíněného truchliče nad svým promarněným životem a ztracenou múzou, případně vyjádřením pocitů, jaké z něho mají všechny ty baby, které se mu životem míhají. A tím pádem za 3) Chicago mělo ucelenou kostru s výrazným ústředním triem, které tomu všemu dávalo potřebný šmrnc a drželo celistvost. Tady, ač je obsazení výborné, je zároveň i tak rozmanité, že nikdo konkrétní film netáhne, jelikož aby se tolik jmen vešlo do jednoho filmu, musí tu de facto každý, krom ústředního mamlase, jen proběhnout tou svou vyhrazenou scénkou, aby se dostalo na dalšího, než naběhnou závěrečný titulky. Tenhle film je pro mě v mých očí prostě něco podobného jako byl Spirit pro komiksy. Po vzniku Chicaga jsem se hrozně těšila, že Marshallův další film bude opět muzikál a on místo toho přišel s Gejšou. Teď si říkám, že to byl možná ten nejlepší tah, páč né každý dokáže vstoupit dvakrát do stejné řeky a Marshall to s Nine i prokázal. Nejlepší výstupy: Fergie a její zaškolování. Kate Hudson a procházka po molu. Zbytek mi z hlavy vyšuměl dřív, než titulky vůbec naskočily. 50% (27.01.2013)

No tak žádná muzikálová pecka se nekoná. Není to problém našlapaného hereckého obsazení, u kterého sice je pár hereček značně nevyužito ( Fergie s Kate Hudson si to vynahrazují aspoň nejlepšími muzikálovými čísly, Nicole Kidman nemá bohužel ani to). Všichni ale hrají velmi dobře. Daniel Day-Lewis předvádí tradičně výtečný výkon, i když zpěv mu zrovna moc nejde. Marion Cotillard potvrzuje, že právem patří mezi současnou hereckou špičku a Penélope Cruz je tak svůdná, že by ji neodolal snad žádný chlap. V obsazení tedy chyba není. Chyba je hlavně v režii,která je naprosto sterilní a bez nápadu. Atmosféru se mu sice jakž takž daří vybudovat, ale má to nulové tempo. Muzikálová čísla jsou na tom ještě hůř, protože postrádají šmrc, drajv a nápaditou choreografii a některé písničky mě vyloženě nudily a to se mi u muzikálu nestalo už dlouho dobu. Navíc ty přechody mezi dějem a muzikálovým číslem byly mnohdy taky velice nešťastně zvolené. Příběh to pro muzikál není také dvakrát šťastný a určitě z něho mohli vytřískat víc Zkrátka Nine je pro mě jedno velikánské zklamání a Marshallově neosobní režii se už budu příště radši vyhybat. (28.02.2010)

Psychologický muzikál? Možná. Zatímco v Marshallově Chicagu písně vyprávěly příběh a posouvaly děj kupředu, v Nine veškeré hudební vsuvky "pouze" ilustrují představy a mentální rozpoložení postav. Nejde tu o to, co se stane, ale o pocity člověka procházejícího tvůrčí krizí. A všechno je to vyprávěno přes vztahy, které hlavního hrdinu pojí k významným ženám jeho života: k manželce, matce, milence, kamarádce, novinářce, hvězdě jeho filmů, můze z dětství. I proto Nine nebude sedět každému: Kdo očekává jasnou vypravěčskou strukturu, bude mít pocit, že je tento muzikál zdlouhavý a prakticky o ničem. Kdo touží po chytlavých, známých melodiích a dokonalých tanečních číslech, bude nejspíš zklamán také. Kdo má rád Felliniho, bude možná tvrdit, že film kvalit svého předobrazu 8 1/2 nedosahuje. Já, která jsem viděla Nine v divadle a věděla jsem moc dobře, co od filmu čekat a proč se na něj dívám, jsem spokojená. Má totiž krásnou atmosféru Itálie 60. let. Má hlavního hrdinu, ke kterému bych kvůli jeho věčným lžím a podvodům asi měla cítit odpor, ale já s ním nedokázala nesympatizovat, protože mi protichůdnost jeho tužeb vystižená již v úvodní písni "Guido's Song", není cizí. Má právě díky své neucelenosti jistou esenci komplexnosti, když divákovi dává přes všechny osudové ženy jednotlivé části skládačky týkající se Continiho života. Má skvělé obsazení. Má krásnou kameru opírající se o hru se světlem. A má styl. Ostatně vše za mě shrnuje píseň "Cinema Italiano", kterou novinářka skloní poklonu Guidovým filmům. Tak tedy: "Whatever Guido does makes me smile, he is the essence of Italian style (...) I love the black and white, I love the play of light (...) I love the speedy little cars, the hip coffee bars (...) I love the dark handsome guys with their skinny little ties, dressing mod looking out of sight, I love to watch them as they cruise with their pointy leather shoes, wearing shades in the middle of the nights." (04.02.2013)

Zkoušeli jste někdy narvat hlavu do televize? Jestli ne, tak vám rovnou povídám, že to bohužel nejde. Když svoje sólíčko spustila Penelopka, snažil jsem se do telky nacpat celej i s otevřenou flaškou koňaku, ale nakonec jsem byl donucen pouze trpět při pohledu na taneční čísla, která bych si vzal hned po promítačce jako druhou věc na pustý ostrov. Zaslechl jsem, že ve filmu prý hraje i Daniel Day-Lewis; sorry, kámo, já tě prostě neviděl... (06.02.2013)

Crrrrrrrr! To bylo moje srdce, vidělo Nine. A chtělo tančit, tak tančilo. Pravda, nejsem znalec tanců, leč taneční jsem prohopsal a taky poznám, kdo šmajdá a kdo tančí srdcem. V Nine je to tak, že polovina lidí tančí s vášní a ten zbytek vlévá do diváka emoce. Zpěvem. Z úsudku mého a taky neschopnosti pohanit jakékoli Marshallovo dílo, pálím hvězdičky z vysoka a nebudu se u toho vrtět, rád půjdu proti proudu - Vás, diváků. Nine mělo ohromnou šťávu, drajv a tanečníky, kteří mě utahali k smrti. A ještě jedna podstatná věc: na dvě hodiny jsem si připadal jako pravej talián. Ach, be italian!!!!!!! (12.04.2010)