Nine

"Bývá zvykem mít před natáčením schválený scénář a rozpočet." Jako divák nemrava, za kterého se hrdě považuju, musím konstatovat, že jsem nepřekousl počin, který nedokázal ze záplavy ženské krásy vytvořit nic víc, než ukrutně nudný produkt. Je mi líto, Robe, ale někde jsi ztratil koule, tak se po nich mrkni. (30.11.2011)

Hned zkraje jdu srovnávat s Chicagem, už z toho důvodu, že je to pro mě jeden z nejlepších muzikálů (a filmů všeobecně) všech dob a že má oba na svědomí Marshall. Tak za 1) Chicago mělo spád, divokost, intriky, napětí z toho, co přijde. Prostě příběh. Nine je celý jen o krizi středního věku v životě jednoho režiséra, který se za celý film de facto nikam nehne a navíc je to pěknej pablb (kterej si ani neváží toho, že se mu v posteli válí Cottilardka :D). Za 2) Hudební čísla posouvala Chicago v ději dál a to kolikrát i pěkně svižně, tady jsou hudební čísla jen zrcadlem do duše zmíněného truchliče nad svým promarněným životem a ztracenou múzou, případně vyjádřením pocitů, jaké z něho mají všechny ty baby, které se mu životem míhají. A tím pádem za 3) Chicago mělo ucelenou kostru s výrazným ústředním triem, které tomu všemu dávalo potřebný šmrnc a drželo celistvost. Tady, ač je obsazení výborné, je zároveň i tak rozmanité, že nikdo konkrétní film netáhne, jelikož aby se tolik jmen vešlo do jednoho filmu, musí tu de facto každý, krom ústředního mamlase, jen proběhnout tou svou vyhrazenou scénkou, aby se dostalo na dalšího, než naběhnou závěrečný titulky. Tenhle film je pro mě v mých očí prostě něco podobného jako byl Spirit pro komiksy. Po vzniku Chicaga jsem se hrozně těšila, že Marshallův další film bude opět muzikál a on místo toho přišel s Gejšou. Teď si říkám, že to byl možná ten nejlepší tah, páč né každý dokáže vstoupit dvakrát do stejné řeky a Marshall to s Nine i prokázal. Nejlepší výstupy: Fergie a její zaškolování. Kate Hudson a procházka po molu. Zbytek mi z hlavy vyšuměl dřív, než titulky vůbec naskočily. 50% (27.01.2013)

Nemůžu si pomoct, ale tahle pocta filmové poetice postneorealisty Federica Felliniho a pohled na italskou filmovou kulturu z doby ekonomického zázraku mi přijde příliš západně zjednodušující a vlastně se dost míjející se svým velkým vzorem._____ Na místo smazávání hranic mezi subjektivním a objektivním jejich oddělení formou flashbacků a představ; vyprávění není pojímáno jako sled scén vedoucích k další, ale každá nezpívaná pasáž je nucenou výplní k písním bez pořádného drajvu; závěr je svým vyzněním v rozporu s čímkoliv od italského filmového kouzelníka. "Felliniovská přehlídka", vzpomínky na sexuální zážitky z dětství, posměšné vyobrazení církve, vnitřní krize hlavního hrdiny související se vztahem k ženám, předvádění jistého stylu života, obdiv ke klasikům grotesky a narážka na práci karikaturisty - nic z toho, co si člověk spojuje s Felliniho tvorbou nebo přímo jeho osobou zde nechybí, jenže film se nesestává pořádně z ničeho jiného a výše vyjmenované působí jako lpění na vycizelovaném povrchu bez jakékoliv kritiky či společensko-politického přesahu, natožpak hloubky. Spousta odkazů (na SLADKÝ ŽIVOT, AMARCORD ad.) je fajn, jenže tahle divadelní adaptace je příliš uzavřena - jako hlavní hrdina - sama do sebe, aby mohla oslovit někoho schopného kritického odstupu, a cinefilní vyznání mě minulo, protože jako celek to dost dobře nefunguje._____ Na režii Roba Marshalla je navíc patrné, že začínal jako divadelní režisér, takže umí typově dobře obsadit herce a ukočírovat jejich výkon tak, aby na sebe někdo z celé sestavy nestrhával pozornost, ale jeho styl je příliš přešlechtěný, vyprávění není dostatečně sevřené a muzikálové výstupy jsou příliš statické. (Daniel Day-Lewis vypadá jako Mastroianni, Kidmanová jako Ekbergová a Cotillardová jako Masinová, každý si ale přitom našel vlastní klíč ke ztvárnění postavy a nikoho nenapodobuje.) Jako melancholická vzpomínka (s notně obroušenými hranami) na to, proč byly Felliniho filmy kdysi tak oblíbené (kvůli tomu, co v nich je, ne o čem jsou), přijatelné. Jinak hrozný archaismus. (09.02.2010)

Režisér Rob Marshall nás ve svém hudebním filmu přenese do italského Říma šedesátých let za slavným filmovým režisérem Guidem Continim, který se po dvou propadácích ocitá na prahu tvůrčí a osobní krize. K návratu na vrchol potřebuje nutně dobrý scénář, který v podstatě neexistuje a být neustále obklopen krásnými herečkami s kterými soustavně podvádí svoji neštastnou ženu. Začne se odvíjet příběh, jež je sledem režisérových představ a vzpomínek na zářivou minulost a hořkou přítomnost převedených do podoby pěveckých a tanečních čísel, které interpretují Fergie, Nicole Kidman, Penélope Cruz, Marion Cotillard, Kate Hudson a další. Film se inspiroval stejnojmenným brodwayským muzikálem a v titulkách je věnován zesnulému Anthony Minghellovi, který se podílel na scénáři. Zklamalo mě, že na to, že se jedná o hudební film, tak jsem v něm neobjevil žádnou dostatečně chytlavou písničku nebo melodii, a snad kromě perfektně dráždivého vystoupení Fergie, byla všechna čísla, včetně choreografie, víceméně průměrná, ale po vizuální stránce Marshall opět nezklamal. Pak navíc ztratil soudnost, když nechal zazpívat Daniela Day-Lewise (a to hned dvakrát) prezentujícího se vzhledem vysloužilého italského "donchuána". Vlastně nebýt lascivních vystoupení krasavic na prknech, která znamenají svět, určitě bych nehodnotil tak vysoko, ale stalo se a do svých performencí daly herečky maximum. A současných 56% mně připadá poměrně hodně málo na to, jak se film tváří ambiciozně. Mé hodnocení: 60% (26.12.2010)

Nine je ve své podstatě velice dysfunkční snímek, který výrazně sází na dokonalou retro atmosféru a zejména na vynikající práci choreografů a divadelní aranžmá. Ostatně s těmi to umí Marshall výrazně nejlépe. Nine je filmem, který by chtěl být uměleckou sonátou přibližující studii ženské krásy v devíti taktech stejně tak, jako ucelený pohled na tvůrčí krizi vyskloňovanou v devíti pádech. Tahle stupňovitá pyramida má ale mnoho nedostatků. Tím nejpatrnějším je emocionální chlad, který zachraňuje snad jen Marion Cotillard se svým křehkým kukučem ala Audrey Hepburn. Tohle varieté kombinující v sobě jak to nejlepší z kabaretu, tak režisérského cirkusu, je ale natočené pevnou rukou a i když chybí některým muzikálovým číslům drajv a jistá naléhavost, které se podařili vykreslit snad jen v případě Cinema Italiano, My husband makes movie a Take it all, pořád je se na co dívat. Nine je film ani ne tak pro diváky, ale spíše pro tvůrce coby oslava filmu jako takového, tvůrčího procesu a o všem, co na filmu milujeme a zároveň nenávidíme. Vizuální přehlídka pokoušející hlavně divákovy smysly, na jejímž konci je slovo „akce“ ztrácející se v osvobozujícím tichu. 7/10 (20.02.2010)