Žena pod vlivem

Mrazivé psychologické drama (s lépe padnoucím názvem Ovlivňovaná žena), při jehož sledování jsem měla téměř permanentě nepříjemný pocit a místy i husí kůži. Mabel se ocitla v životní krizi, pod vlivem velmi silných emocí a tak nějak se ztratila sama sobě. Trýznivá bolest jejího vnitřního zoufalství byla patrná z každého pohledu, pohybu, reakce. Gena Rowlands podala strhující výkon, doháněla mě k slzám a poměrně dost nevybíravým způsobem přinutila přemýšlet.. (22.07.2018)

Po Bergmanově Scenes from a Marriage zatím druhý nejsilnější film, co jsem letos viděl. Falk/Rowlands klenot. Autentický životní drama uvnitř domu za zavřenými dveřmi - filmovou optikou, depresivnosti, oddanosti bez úniku pro diváka zaostřené velmi blízko. (02.05.2017)

Jak se mám chovat, aby mě, vzornou matku a manželku, ostatní považovali za normální? Banální otázka, ale zkuste ji zahrát. Zajímalo by mne, v jakém prostředí režisér vyrůstal, jim natáčené, absolutně ničím nezlehčované hádky jsou autentické jako domácí video (i díky dotěrné kameře, ztěžující naši orientaci v prostoru zabíráním detailů tváří, jež představují signaturu Cassavetsova stylu). Zejména díky hercům. Falk je pro roli prostého chlápka typově dokonalý. Sebedestruktivní nasazení Geny Rowlands, uvnitř – i přes některá silácká gesta – stejně křehké jako pouta, která si snaží vytvářet s okolním světem, nelze jenom chladně sledovat, i kdybyste její postavu jako takovou odmítli. Okolí ji vnímá jako cvoka, aniž by se kdokoli obtěžoval zabývat příčinami jejího nevypočitatelného jednání. Nevyřčené obavy a strach čelit problémům tváří tvář deptají přímé účastníky (sporů) a znepokojují pasivní svědky, což přirozeně nevede k žádnému řešení. Sledovat psychicky vyhrocené situace dvě a půl hodiny je fascinující a vyčerpávající, ale nelze si přitom neklást otázku po smyslu toho všeho. Neobyčejná krutost? Obyčejný sadismus? 85% (24.07.2016)

Skládá se to převážně z velmi dlouhých situací, ve kterých se Gena Rowlands chová pošahaně. Ze začátku jsem moc nevěděl co si o tom mám myslet, ale pak už mě to začalo zajímat. Nejvíce na mě zapůsobila část po příjezdu z nemocnice. Cassavetes skvěle vystihl rozpaky všech přítomných a dokázal je přenést i na mne. Nebylo příjemné to sledovat. Každopádně optimistické zakončení mne potěšilo. (17.05.2014)

Obvyklá (a neméně strhující než ty ostatní!) Cassavetesova „hra na osud“, tentokrát rozvržená do dvou dějství, pointovaných evidentně jen dočasnou slastí, vratkým záchytným bodem v nezadržitelném pádu do propasti. Věčná krize neobyčejné ženy (zřejmě celoživotně) vychovávané k nejistotě (o své normalitě), sochané egoistickým okolím do moorovské sochy nesvobody, plné ran a děr, jimiž prosvítá ten nejčiřejší, slabě tryskající pramen Lásky, něčeho v dané chvíli (životě-káznici, životě-lágru) nemožného, je vylíčena milostným, smyslovým jazykem vlastním režiséru Tváří, který věcnost sděleného zlidšťuje a umožňuje divákovi účastnit se hrdinčina bolu, léčit její rány a pít z jejího zřídla. PS: "Mé velké město vplulo do noci. / Z rozespalého domu prchnout chci, / děvčátko, žena, tak jdu před chodci, / o ničem nevím, jenom o noci. // Červenec mete větrem dláždění, / za oknem hudba, přelud blažený, / v skořápce hrudi srdce vášněmi / do jitra mate vítr splašený." (Marina Cvětajeva) (14.12.2014)