Agora

I kdyby byly postavy ještě více schématické a historické nepřesnosti ještě víc do očí bijící (jak o tom píše ve svém komentáři třeba Petr alias Subjektiv), nedá se téhle historické fresce Alejandro Amenábara upřít jedna věc - ve všeobecně aplikované mainstreamově umělecké adoraci křesťanství a jeho kořenů (docílené tisíciletou cílenou snahou zahrnující široké spektrum aktivit od inkvizicí praktikovaného práva útrpného až po současnou šikovnou PR politiku) je to jeden z mála filmů, který se dovolil podívat se na církevní apriorní pravdy jinak. Křesťanství jistě přineslo mnoho dobrého a jeho podstata je čistě pozitivní, stejně jako je tomu i u jiných (nejenom) monoteistických náboženství, jeho dějiny jsou ale (stejně jako třeba u islámu) krvavé. Nelze před tím zavírat oči, nelze tento fakt ignorovat, nelze ho vytěsnit z kolektivního vědomí, už je pryč doba hranic a obviňování z hereze, moderní doba otevřela hranice zažitým zvyklostem a přeje relativizaci dogmat a narovnávání tolikrát přepisované a upravované historie. A i když je Amenábarova Agora zase jen novým mýtem (ne nepodobný Gibsonovu Apocalyptu), jelikož věrná rekonstrukce faktů náleží jen vědecké disciplíně klasifikovaných věd historických a jejich badatelské a publikační činnosti (a stejně je věrná rekonstrukce minulého jen nedosažitelnou metou), Alejandro Amenábar pootevřel vrátka... A to rozhodně není málo... Podobné filmy a seriály: Řím (23.06.2010)

Při sledování tohoto snímku si říkáme, jak jsou ti lidé strašné plemeno, co si vzájemně dokáží udělat. Klademe si otázky, jak mohli být tak zaslepení a vraždit se skrz jiné vyznání víry. Agora vypráví příběh ze 4. století po Kristu a my žijeme v 21. století a přesto jsme se nezměnili. Dále se vraždí pod záštitou náboženství, pácháme zvěrstva ve jménu boha a omlouváme tím své činy. Víra v něco je neškodná a možná i užitečná věc, ovšem ve většině lidských pojetí se zvrhne do podob, které důvěrně známe z historie. Je až nepochopitelné, jak rychle se křesťanům podařila zlomit dlouholetá pohanská tradice. Film Agora je velmi zdařilý příběh, dobře natočený a poměrně působivý. (18.01.2011)

Špatné, hodně špatné. Tak špatné až se tomu ani nedá věřit. Očekával jsem promyšlené drama z dob Theodosia Velikého a ono... nic. Film vypadá jako levná kopie seriálu Řím. Atmosféra na bodě mrazu, jakákoliv silnější příběhová linka zde chybí a postavy jsou stejně ploché jako kružnice Hypatie. Celé to působí, jak kdyby se mezi sebou mlátili ultras fotbaloví fanoušci, kteří místo zeleného trávníku vyznávají bytosti v oblacích. Agora má tak paradoxně stejnou vlastnost jako vesmír samotný - vzduchoprázdno. Myšlenkové i dějové. (25.02.2010)

Chopit se látky, která spadá do počátku éry tzv. temných století, a může nabídnout nanejvýš fragmentární pramenné výchozí údaje (je to ovšem významně víc oproti tomu, co víme např. o sv. Václavovi, Strachkvasovi-Kristiánovi či sv. Ludmile nebo posledních velkomoravských mojmírovských králoknížatech), vyžaduje odvahu, nosnou výchozí myšlenku, dostatečně přesvědčivou výpravu i scénář a konečně shodně velkorysý rozpočet. Americkošpanělská koprodukce se z tohoto hlediska ukázala víc než šťastnou. Velkorysost výpravy, nutná pro přesvědčivé znázornění kulis tragického příběhu antické intelektuálky, nepřebila potřebnou myšlenkovou hloubku a současně umožnila získání špičkových herců. Hypatia (kol. 370-415) Rachel Weiszové je krásnou nejen zjevem, ale i duchem; dobrovolná čistota, k níž se uchyluje, aby si zachovala potřebnou nezávislost, působí přesvědčivě a důvěryhodně právě tak jako úspěšné rozbití bezrozporného kladu, který by tuto postavu umělecky zničil (Hypatiiny popudlivě zlostné repliky vůči otroku Davusovi v mezních situacích Músaionu). Příběh konce antické vzdělanosti, tragika bezuzdného fanatismu, zneužívání Ježíšovy-Ješuovy autority či Písma k navozování pogromistických nálad nejen proti Židům, ale posléze i proti hlavní hrdince filmu biskupem sv. Kyrillem (Cyrilem) a skrytě i vůči nepohohodlným souvěrcům propůjčuje Kristovu a Mariinu náboženství neblahou auru fanatismu a omezenosti, známou z ještě horších aplikací naší nedávné minulosti. Domýšlení sporých Hypatiiných životních údajů je funkční a zdařilé pro hlavní účel této filmové epopeje: kytičky na nespatřitelný hrob ženy-myslitelky, která měla odvahu hájit své přesvědčení tváří v tvář hrůze i lůze. Odvaha podívat se na rub dekor, v nichž, dobrovolně či nedobrovolně, dnes žijeme, je zároveň jinak pojmenovanou vůlí po pravdě, mravnosti, čistotě, tj. po těch vlastnostech, jež byly a jsou pružinou skutečného - nebojme se říci nikdy nekončícího boje - o slušnost, vzájemnou úctu, o spojení lidí světla s lidmi naší doby, s jejími problémy. Z tohoto hlediska je tento historický film dílem až překvapivě současným. (26.07.2010)

5. 8. jsem chtěl jít na Kajínka, ale všimnul jsem si, že v Pardubicích v Cinestaru konečně začli davat Agoru a i když šla později, tak jsem rozdhodl jít na ní. Za prvé na Kajínka už bylo docela plno a pak mne trochu popostrčila sličná a milá prodavačka lístků(podle jménovky myslím Věrka). Alexandrie římského Egypta je vykreslené velmi pěkně jako město tří naboženství - pohanství, křestaňství a židovství. Z parabalanů by jsi klidně talibanci mohli brát inspiraci. Kupodivu Ammonius, jeden z jejich vůdců mi byl docela sympatický. Takový biskup Cyril asi je největším zloduchem. Je řidí z povzdalí a směruje dav. A nechce si pošpinit ruce. Další biskup Synesius je jen menším zlem, možná proto je oděn v bílem a Cyril v černém. Orestes je postava řeckého jména a vhodná i do řecké tragedie. Davus je přikladem zmanipulovaní a svědomí. A Hypatia, bez ní by tento film nebyl tím či by byl. Rachel Weisz to zahrala vytečně. Docela by mne zajimalo v kolika zemích se protestovalo a v kolika zemích byl tento film diskriminoval. Jsem rád, že jsem šel na Agoru a ne Kajínka. Děkuji sličné prodavačce lístků za popostrčení. (06.08.2010)