Muž a jeho pes

Velké psí oči. Tenhle film se skutečně snaží z diváka vymámit dojetí jako ten roztomilý voříšek, co žebrá o kus šunky. Jen málo scén v něm má přirozenou vnitřní sílu jako magické setkání Belmonda s Maxem von Sydow. Huster si vypomáhá (naštěstí snesitelnou) přepjatostí a velkými gesty, které jsou částečně v rozporu s jeho snahou režírovat vzdušně, přirozeně a šaramantně. Každopádně Belmondo navzdory očividné únavě a strhanosti stále dokáže chytit rošťáckým úsměvem a očima, v nichž život vesele jiskří jako za starých časů. Dobrá je i Rombiho hudba, která občas vypomůže tam, kde se nedaří překonat dojem konstruktu a citového vyděračství. Příjemně zaobluje hrany. Příběh o bezútěšnosti stáří a o tom, jak důležité je najít v nezměrné beznaději alespoň kousek pevné půdy, ve výsledku zaujme a pokud člověk odbourá averzi k okatému hraní na city, může pocítit i záchvěvy čehosi hlubšího. Muž a jeho pes určitě nepřináší kus skvostné filmařiny, každopádně pro Belmondovy (a Sydowovy :o)) fanoušky se jedná o příjemný snímek. (19.05.2009)

Film mě dostal, nechal jsem se Belmondem unášet, a zdaleka nevypadá tak špatně, jak se o něm říkalo. Při premiéře referoval do CT moderátor, že ve filmu se toho až tak moc neděje, že lidi se přišli podívat jen na Belmonda. není tomu tak. příběh je to pro mě až nečekaně realistický. Samota v stáří, opuštěnost, kolem osamělého člověka ryčný život či rovněž samota, ale lépe snášená, prtože v mladším věku či ve středním se obvykle lépe snáší, stále je naděje po něčem zajímavém. Jenomže ve stáří už je před člověkem jediné, jistý konec lidského života. (10.04.2011)

Regulérní citová vydíračka, která ke vzbuzování emocí neváhá použít psí oči, či hůř, Belmondův úsměv, jež už pozbyl oné komické jiskry a jeho výraz tak ve smutku konkuruje tomu psímu. Na jednu stranu potěší vidět Jeana-Paula zase před kamerami a vidět, že se má po nemoci zase k světu, na druhou stranu film díky němu působí velmi staticky. Jelikož Belmondo nemůže moc chodit, tak ve většině záběrů jen stojí, sedí nebo leží a jeho repliky jsou taky jednoduché, jakoby snad složitější nezvládnul a vše chtěl kompenzovat jeho typickým smutnoveselým úsměvem. Netrvdím, že je to špatně, ale možná mohl víc zapracovat scénárista a napsat jeho postavu méně vitálnější a věrohodnější, aby si divák mohl představit, že do něj Jeanne mohla být ještě nedávno zamilovaná. No a příběh samotný je francouzsky předvídatelný a tak nějak o ničem. (09.05.2012)

Kdybych se nepodíval na film o filmu, ani by mě nenapadlo, že to má být remake skvělého italského filmu Umberto D. Osamělý starý chlapík a roztomilý psík ve mně nedokáží vyvolat žádné velké emoce. Tedy v tomto francouzském provedení. Takhle šíleně tlačit na pilu a snažit se ždímat slzy, to se moc nevidí. Belmondo dokáže být skvělý dramatický herec, ale v tomto filmu dostal roli, která byla sice docela dobře zahraná, nicméně hrozně napsaná. Nejspíš dělal, co se po něm chtělo, ale na mě nezabral ani detail na slzu kanoucí z oka. Jen si na některé scény vzpomenu, je mi líto zmarněného námětu. (09.11.2009)

Ačkoliv je film nabušený hereckými osobnostmi, výsledek je až na pár světlých okamžiků velice rozporuplný. To je podle mě především způsobeno špatnou režií. Film je zahleděný do sebe, nevyrovnaný a patetický. Dynamika děje velmi podivně kolísá. Mám Belmonda moc rád a tudíž mi dělá trochu problém konstatovat, že mi přišlo, že je už úplně vyřízenej, a že už skoro přišel o jiskru. Po většinu času totiž jen tupě kouká s podobnou grimasou, s kterou dříve tak brilantně hrál dementy. Toto pak velmi zvýrazňují ostatní herci, kteří naopak spíše přehrávají. Škoda. (19.12.2009)