Lidice

Lidice jsou velmi rozporuplným, nikoli však špatným filmem. Dotýkají se (alespoň pro české vlastence) velmi citlivého tématu a snaží se o co nejvěrnější přiblížení, vyvolání vlny emocí v divácích a poctu zdejším obyvatelům. Problémem je však samotné zpracování; nemyslím po formální stránce, ale po obsahové. Odvádění pozornosti do vězení směrem k (výbornému) Rodenovi působí po emoční stránce paradoxně kontraproduktivně, protože krade čas na sblížení diváka s obyvateli vesnice. Takhle si člověk sotva stačí vytvořit vztah k postavám Zuzany Bydžovské, Zuzany Fialové, Ondřeje Nováka a hned přijde na řadu pohroma. Když jsem se díval na popravy mužů, cítil jsem, že to se mnou sice emočně hnulo, ale hned se mi vybavil Vyšší princip a opravdový strach jeho hrdinů před popravou, v tomto filmu takřka nebyl, všichni si šli se sklopenou hlavou odevzdaně pro smrt bez nějakých větších citových projevů. Mnohem více na mě zapůsobil krátký záběr na plynování dětí, ty zoufale natahující se ruce se mi nejspíš zaryjí do paměti na hodně dlouho. Méně, ne však o moc, mě zamrazilo při určování dětí k převýchově dle nacistických norem, které tomu předcházelo. Atentát na Heydricha, zde hojně kritizovaný, bych možná přešel bez zmínky, nemít zkušenost se stejnojmenným filmem, kde byl zpracován opravdu důkladně, a proto jsem byl nechtěně nucen srovnávat, bohužel v neprospěch Lidic. Nejsilnější emoční moment pro mě ale přišel zhruba po hodině a půl, když postava Rodena dorazila vesnice, pokryté sněhem. Ty pocity byly opravdu silné a já už jen čekal na závěrečné titulky a nějakou kvalitní hudbu, která to ve mně ještě více rozdmýchá. O to větší bylo moje zklamání, že film ještě pokračuje a nic ve zlém, ale ta poslední půlhodina šla úplně mimo mě, nechápu ji a jsem z ní spíš naštvaný. Takže mám v sobě spoustu různých pocitů a váhám, zda se mi film více líbil nebo ne, ale když vidím tu zdejší až zbytečně přehnanou kritiku bez ocenění kladných stránek snímku a vezmu v potaz moje vlastenecké cítění a úctu k památce Lidic, nemůžu a ani nechci jít pod 4* (a to neustálé omílání údajného hraní si české kinematografie na celosvětovou se poslední dobou už nějak moc opakuje a unavuje mě, zase si vymyslete něco jiného, ano? ;-) ). (14.11.2011)

Když jsem se před pár lety doslechl, že vznikne snímek Lidice, byl jsem nesmírně šťastný. Jedna z nejsmutnějších kapitol našich moderních dějin (a nejen moderních) si přenesení na filmová plátna zaslouží. Jako memento a uctění památky všech obětí nacismu. Nikdo z nás si nedovede představit onu hrůzu, kterou museli lidé v Lidicích zažít. Film jako takový mě oslovil hereckým obsazením, příběhem, který čerpá z historie co nejvíce, hudbou v některých scénách a kamerou, která je opravdu lahůdková a potěší. Samotné zpracování vypálení se mi ale nelíbilo. Očekával jsem daleko více, něco, co diváka naprosto odrovná, kdy se bude cítit jako jeden z občanů Lidic, že bude mít pocit, že to, co se děje na plátně prostupuje k němu, zahlodává se mu do morku kostí, že není úniku a tísnivý pocit bude znemožňovat dýchat. To se nestalo. K tomu navíc hrála naprosto nevhodně zvolená hudba a dojem ze scény, která měla mít gró a dominantou celého filmu, nebyl ani zdaleka tak silný, jak možná mohl být. (17.11.2011)

LIDICE patří k tomu typu filmů, jejichž nesporná kvalita je prubířským kamenem ne tvůrčího štábu, ale naopak těch, kteří se snaží o vyjádření pocitu, jejž v nich tento excellentní filmový epos vyvolal. Je to také současně výpověď doby, choré nedostatkem slušnosti a hodnot. Skvělý Mahlerův scénář, opřený zcela neobvykle o doložené lidské osudy těch dole, o jejich pohled zdola, radosti, naivity, úzkosti, je doplněn Nikola(j)evovou cudnou režií, která pateticky vyznívající scény zcivilizovává až do decentna a propůjčuje jejich krutému obsahu maximální možnou působivost, oproštěnou od všech vnějších, plakátově zavádějících prvků (nikoliv náhodou je odborným poradcem filmu současný přední český historik pplk. Eduard Stehlík). Volně řazené obrazy zmnožují tragický vrchol - vypálení malé středočeské vesnice - a vnáší do děje pohyb a řadu neotřelých pohledů. Platí to o lidickém mikrokosmu, scénách v kladenských továrnách (s vrcholem v podobě Heydrichova houslového komořinového koncertu ve Španělském sále, příkladu jeho neblaze proslulé politiky cukru a biče v jeho "sladké" verzi), ale i zvláštní vězeňskokriminální komunitě, jejíž nepopiratelné hříchy hrůzy doby relativizují a posouvají do naprosto nečekaných kontextů. Psychologie postav, některými předrecenzenty kritizovaná jako povrchní a téměř neexistující, je podrobena ve svém podání hlavnímu poslání filmu, tj. úsilí o vytvoření panoramatického dějinného obrazu. Pohybují se proto zákonitě na rozhraní typu a individua. Tragédie zavražděných i přeživších je podána na pozadí vykořeněného lidského osudu, vyhaslého jedince-synovraha, vyloučeného z vesnické komunity, která zoufale hledá odpuštění a naplnění. Kdykoliv se zdá, že by toho mohla dosáhnout, vstupují do hry dějinní činitelé, které tohoto muže opakovaně vrací do výchozího bodu jeho vlastně nedobrovolné golgoty a neúprosně ho válcují. Herecky určitě vynikají Karel Roden a velmi výrazná a osobitá Slovenka Zuzana Fialová stejně jako brilantní Zuzana Bydžovská. Patos vniká do filmu až se závěrečnými titulky, které dávají tušit, co v Lidicích vlastně máme. Nemohu nekončit větou, která zní omšele, ale výstižně. LIDICE jsou dlouholetou splátkou na náš společný dluh. A velkým zadostiučiněním pro mimořádného znalce české identity Zdeňka Mahlera a doplněním jeho skvělého spoluscénáře klasických proslulých NEBESKÝCH JEZDCŮ. (04.06.2011)

Nejvíc emocí ve mně vyvolaly ty okamžiky, kdy jsem z nudy vzpomínal na fragmenty toho, co jsem kdy o vyhlazení Lidic slyšel a četl, a tyto si poté dramatizoval ve své mysli... Nikolaev natočil opatrnický a chladný film, který je sice prostý (pro českou tvorbu stále charakteristických) řemeslnických lapsů, ale bohužel také jakýchkoli stop autorství a svébytného uměleckého pohledu na známé historické události. A se srovnáváním se stylisticky precizní a symbolismy okořeněnou Wajdovou Katyní na mě taky nechoďte. 50% (17.06.2011)

Nezáživně podaný příběh za 70 milionů. Skutečně tomuto filmu nedávám málo, protože bych byla a) apriorně kritická k českému filmu, b) měla proněmecké nálady či c) zahořklou nenávist vůči své zemi, jako někteří zde - soudě podle místní diskuse a komentářů. Nízké hodnocení v žádném případě NEznamená jakékoliv popření či bagatelizaci hrůzy lidických událostí. Pokud tato zcela zřejmá poznámka uráží vaši inteligenci, pak vězte, že není pro vás, ale pro jiné. [Kino] (31.05.2011)