Lidice

Drama LIDICE, které natočil Petr Nikolaev podle scénáře Zdeňka Mahlera, který nabízí pohled na tragický osud Lidic z 2. světové války z neobvyklé perspektivy. V hlavních rolích se představil Karel Roden v dobrém výkonu a jde vidět, že se na svou roli dlouho připravoval. Pohled na tragický osud Lidic prostřednictvím mezilidských vztahů, prolínaný obrazy s vrcholně osobníma scénami v doprovodu hudby Michala Hrůzy. (13.11.2011)

Tak nějak nevím. Asi už opravdu přestávám ztrácet naději ve zlepšení stavu českého filmu. Myslím, že nejsem sama, kdo od Lidic, při docela slušném hodnocení, očekával alespoň nějakou možnost v silný a mrazivý zážitek, hodný oné kruté události, která se tehdy odehrála. Lidice nejsou špatný film, zpracováním i výkony velmi kvalitní, spíše dle velkých očekávání mnoha diváků však zklamáním. Já patřím k těm, kteří doufali, že ztvárnění tohoto činu bude více krutější a silnější. Samotnému vypálení Lidic se film nevěnuje dohromady snad ani dvacet minut. Jestli si pan režisér myslí, že k navození pocitu hrůzy postačí náckové vyhánějící obyvatele z domovů a polévání obydlí benzínem, tak se poněkud spletl. Vždyť to je k vidění ve většině válečných filmů. Hlavní zádrhel spočívá v tom, že se příliš zaměřuje na jednotlivé osudy postav, především před atentátem na Heydricha. Karel Roden se ještě před tím dostane do basy, takže velkou část děje sledujeme jeho pobyt ve vězení, kde mu dělá společnost třeba Jan Budař. Tím pádem je z celé situace v podstatě venku. V závěru pak vidíme Karla, kterak přijíždí vlakem do Lidic, sněhem se vydává k vesnici, jde dál a dál, jenže vesnice už tam není. I to na mě nejspíš mělo zapůsobit, ale nestalo se. Soustředit se na jednotlivé osudy postav je dobrý tah, ale pokud se tak děje zhruba přes hodinu, pak dvacet minut vypalování, k navození silného dojmu a nějakých emocí už nezbývá žádný prostor. Lidice nejsou především o vypálení Lidic, nesleduje obyvatele v oněch krutých okamžicích, kde by se třeba děj zaměřil na transporty, osudy lidí po onom činu a následky. Je to spíše o postavách a příběhu vyprávěném před onou událostí. Já jsem očekávala něco jiného. (19.06.2012)

Já jsem strašně rád, že film Lidice vzniknul. Samozřejmě natočit tak velký časový rozpjetí, ve kterým se toho odehrává tolik, že v každým sále největšího multikina by se mohli promítat Lidice s jinak vyprávěným příběhem a ještě by mnoho příběhů stálo frontu před promítací kabinou je nesmírně těžký. Nicméně respektuju Petrovo pojetí a pokusím se vyjádřit ze svých pocitů. Troufnu si říct, s ohledem na tragedii o který film pojednává, že film mohl být mnohem emotivnější, tady minimálně první část vázne, protože se zaměřuje na příliš mnoho postav a na žádnou dostatečně. Třeba osud Zuzany Bydžovské považuju za vyloženě odfláklý, právě z její pohledu se muselo jednat až do osudné noci o nejtragičtější a nejemotivnější příběh. Naopak osudu Karla Rodena, kterého natáčení filmu zastihlo v mimořádný formě se příběh věnuje nejvíc, jenže on je vlastně naprostou většinu filmu mimo Lidice a právě díky jeho hereckýmu výkonu a obrovskýmu charisma stahoval moje emoční vypětí z Lidic směrem ke své postavě, což se paradoxně ukázalo ku škodě věci. Schopnost nepodcenit žádný dobový detail,oblečení, náš státní znak, autobusy, atd, dodávalo filmu velmi kvalitní atmosféru. Zřejmě nejhoršího se dočkáme při sledování atentátu na RH, nejen že atentát způsobem natočení působil až směšně, ale bylo zřejmé, že ve filmu nemá co dělat. Samotný masakr v Lidicích nebyl natočen špatně, hlavně začátek, kdy se nacisti na Lidice připravují a vesnici postupně uzavírají považuju za vynikající. Hrozně mě potěšilo, že Petr při popravách ukázal obyvatele Lidic v nejdůstojnějším možným světle, když za nic, tak za tohle si ode mě zaslouží obrovskou pochvalu a pak přišlo něco, co jsem už nečekal. Konec války a film pro mě najednou dostává absolutně nejemotivnější náboj, to bylo fakt komorní, pietní a nádherný a jen to potvrdilo mou tezi, že soustředit většinu děje výhradně do Lidic, dostali bychom nejemotivnější český film v dějinách. Takhle je patrné, že nepříliš vyvedený scénář nedovolil Lidcím postavit příliš vysokej filmovej pomník, ale i přes to všechno je vidět snaha, aby Lidice měli co nejdůstojnější filmovej pomník a toho si já cením nejvíc. To Krysa SPK: Ne, tvůj komentář jsem si přečet rád a je mě 100x milejší a bližší než nabubřelost některých zdejších tragédů. (08.06.2011)

Nemůžu si pomoc, ale byl jsem dojat. Nejednou. Asi jsem měkota:) A rozhodně to není tak špatný, jak mnoho lidí naznačuje. Jasně, není to dokonalý film, jak by mohlo naznačovat moje absolutní hodnocení, ale přesto mi to přišlo jako fakt dobrý kousek a určitě je dobře, že byl natočen. Emočně na mě ani tak nepůsobil samotný film či příběhy jeho postav, ale spíše skutečná událost stojící za ní. Nějak se ale nedokážu odprostit od historického pozadí a rozhodně si nemyslím, že by film nedejbože zneuctíval památku Lidic. A jen ať na to povinně jdou všechny školy, možná bude o pár popíračů nacismu míň. (04.06.2011)

Zasloužilá marnost. Je trochu smutné, že intimní příběh Lidic nedokáže dojmout jinak než Lidicemi jako symbolem genocidy. Ale není se čemu divit. Postavy jsou prázdné, Mahler s nimi hýbe po šachovnici didakticky, Riestrova kamera se nedokáže ustálit mezi teatrální stylizací scény a realismem, film nemá absolutně žádný rytmus a celý působí zoufale nevyrovnaně. Když to nejde přes postavy, tak nějaké to popravování, škrabání nehtíků, dětské ručičky za sklem plynového auta... Patetické, umělé, chtěné. Lidice jsou klasický školní film - dojmout se a nemyslet. Otázky tu chybí, celé je to psané v kostrbatých větách oznamovacích. Kontrapunkt Protektora. Film, který z mého pohledu nemá krom zasloužilosti žádný přínos k pochopení národní minulosti. Jediná opravdu vzrušující scéna: když je Šíma v závěru vyškrtnut z oficiální verze dějin. Je smutné, že i když ho tam Nikolaevův film zase vepsal, nic zásadního se nestalo. (26.05.2011)