Hugo a jeho velký objev

Nebyl to snímek, o kterém bych si předem něco zjišťoval, a o to více mě potěšil tím, co znamená. Poctu zašlým magickým počátkům našeho milovaného filmového média v sytém pařížském přebalu, poctu jedné legendě od legendy druhé. HUGO se dá brát i za fajnové dětské dobrodružství, ale pro mě je to v první řadě moc pěkná pseudo-dějepisná pohádka. Ocěnuji komediální přínos postavy nádražního strážníka, Cohen to zvládl na výbornou. (01.03.2012)

splněný sen salónního intelektuála s lehkou obeznámeností s počátky kinematografie a právě tak noční můra filmového historika. bez mála v každém koutě mizanscény, skrze kterou se nezadržitelně dere až nabubřele okázalá kamera, vanou chuchvalce páry. jen s minimem výjimek zahlcuje každý obraz barevnými filtry výstředně zabarvené světlo, prýštící často odkudsi z tajemných zdrojů zpoza záběru. obojí přiléhavě odpovídá podobné obskurnosti, která halí počátky kinematografu a Scorsese se rozhodl neusilovat, neobjevovat, netvořit. přijal mýtizovaný obraz o pionýrech raného filmu takový, jaký byl, včetně těch nejhanebnějších báchorek vysněných filmovými nadšenci, smíchal jej s fakty a nad to přidal další, ještě tužší vrstvu temné mlhy, která vzešla ze základního dějového soukolí románové adaptace. vlastně i použitá metafora s hodinovým strojem je nesmírně přiléhavá. Hugo vskutku je stvořen metodou hodináře. přesně to zdůvodňuje jeho neživotnost a nevěrohodnost a přesně proto také selhává ve svém vůbec největším přiznaném cíli - v uctění Mélièsova díla. jelikož Hugo nemá co společného s uměním spřádat sny z látky kinematografie, se schopností uhranout duše a zprostředkovat téměř metafyzický dotyk mezi člověkem a ... čímsi. rozdíl mezi uměním a kýčem je rozdíl mezi přirozenou oduševnělostí a mechanickou vypočítavostí. a tak se přiznám, že přes nejlepší diváckou snahu, na kterou se zmohu, se mi Hugo nelíbil, ač je to v jistém smyslu vynikající film. precizní. sterilně precizní. (23.06.2012)

Hugo a jeho velký objev je Scorseseho pocta filmové historii i mechanickým strojům, potažmo umění lidských rukou. Vizuál filmu je velmi propracován a celý ten snový svět strojů a stroječků se pak přeměňuje na pulsující Paříž, která je také strojem svého druhu. Filmově mne potěšily Hugovy pohledy z hodin, samozřejmě honičky s vrzající nohou, nebo také scéna, kdy Sacha Cohen coby policejní inspektor pátrá na vrcholu hodinové věže se svým psem úplně stejnými pohyby hlavy. Trailer: http://www.youtube.com/watch?feature=player_detailpage&v=P9OZU3NPmww (10.12.2012)

Dostal mě, mizera! K pokusům dojmout mě ubohým sirotečkem nebo sešlým stařečkem bývám chladně odmítavý a leckdy se jim nepokrytě vysmívám, ale tady jsem měl oči orosené a byl jsem autenticky naměkko. Tím víc mě mrzí konstatování, že se pravděpodobně jedná o sebevražedný film, který bude představovat těžký propadák v tržbách a který by snad mohla částečně zachránit jen řádka Oscarů a velká publicita s tím spojená. On to totiž navzdory tvrzení mnohých není běžný rodinný film, jako spíš artovka, která se hodí k promítání na festivalu a do filmových klubů. Zatímco takový Cameron použil 3D technologii k natočení efektní pohádky, Scorsese téhož uplatnil k vytvoření nostalgického holdu nejen kinematografii, ale obecně umění, ať už výtvarnému nebo literárnímu, a jeho nadšeným obdivovatelům. Navíc je to taky pocta technice a vědě, která naplňuje odkaz klasika a přímo zakladatele sci-fi žánru Julese Verna, který sice zemřel čtvrtstoletí před tím, než se odehrává Scorseseho příběh, ale přesto jakoby scénář a postavy vzešly z jeho pera. Vlastně mi připadá, že po Zemanově snímku Vynález zkázy je tohle nejlepší vykreslení Verneova hodnotového světa. Všechny ty úžasné ozubené převody, složité stroje, dýmající lokomotivy a vynálezy, celá ta hračičkovitě zbudovaná atmosféra, přesně to mi zapadá do Verneova díla. Díky velkorysému rozpočtu a nadšení zúčastněných herců, stejně jako Scorseseho dlouholeté režijní zkušenosti, vznikl špičkový film, který se podle mě zapíše do filmové historie. Při jeho sledování si vybavíte řadu konkrétních scén ze slavných filmů minulosti, aniž by je přitom Hugo nějak lacině vykrádal. Ben Kingsley pro mě nebude, tak jako u jiných, spojen s postavou Gándhího, ale s postavou Méliese, a Chloë Grace Moretz na svůj věk podala neuvěřitelný herecký výkon. Její postava je okouzlující, ta holka má zkrátka charisma. Celkový dojem: 100 %. (09.02.2012)

Osobně Huga chápu nejen jako barvitou exkurzy do dětského stavu kinematografie, ale rovnou jako výzvu k návratu do dětského stavu prožívání filmu, k bezelstné bezprostřednosti, či chcete-li k prvotnímu snění, v němž nás obrazy oslovovali na té “nejprimitivnější” (a přesto tak plné) úrovni. Samozřejmě, nevinné oko neexistuje; avšak nevinnosti nazírání se lze přiblížit dočasným zapomenutím omezených nároků dospělosti. V této logice zpřítomňuje Scorsese minulostí odváté časy*, kdy se nám film ještě dokázal doslova zabořit do nepřipraveného oka. Přímo, cíleně, hluboko. Vyzývá nás, abychom film vnímali jako šanci, skrze niž se duše spojuje s přesahující rozlohou kosmu, abychom se na proudy jisker a oblaka pyrotechnického kouře v Mélièsových féeriích dívali jako na počátek úsvitu a vření mlhovin, protože tak se ohlašuje dětská obraznost. Již mistrovsky zinscenovanou úvodní scénou nás vede k tomu, abychom na uplývající dění upírali fascinovaný pohled nadšeného snivce (a jevilo se nám tudíž jako pohyb-zázrak), nikoli krajně jednorozměrný pohled distingovaného skeptika-dospělce, který se zdráhá přiznat, že jej nějaké umělecké dílo – nedej Bože – dojalo k pláči. Fiktivní filmový historik („nevyléčitelně cituplný vědec“) René Tabard se dostává do Mélièsova ateliéru jako okouzlený malý chlapec, nerudný nádražní inspektor musí oživit vytěsněné vzpomínky na nešťastné dětství, a vzkřísit tak odumřelý soucit… s dětstvím jako takovým. (...) (17.02.2012)