Všude dobře, proč být doma

Asi jako mi Nouzový východ nepřipadal jako realistické drama (chyběla syrovost, opravdovost) a agitační Mariňák spíše nudil a dostatečně nedolehl, tak i ve Všude dobře, proč být doma můj kdysi zbožňovaný tvůrce zklamal. Jakoby ze sebe poslední tři snímky Sama Mendese dělaly něco, čím nejsou. Jakoby tak moc chtěly pro svého tvůrce dostát pověsti režijního chameleóna. Chvílemi se až moc snaží vyvolat úsměvnou nebo naopak dramatickou scénu, ale jakoby nevěděl jak. Je sice chvályhodné, že opět změnit žánrový terén a obešel se bez velkých hvězd (ti známější hrají jen epizodní party – O´Hara, Daniels, Gyllenhaal), ale jeho střídmá režie mi nenabídla nic navíc – jasně, jde tu o obsah, který tentokráte vítězí nad formou, ale ani ten obsah není nijak lahodný. Nesezdaný mladý pár tu očekává narození prvního potomka. Všechno jde podle plánu průměrného soužití až do doby, kdy partnerovi rodiče oznámí, že si hodlají splnit dávný sen cestou do Evropy, a tudíž jim nemohou pomoci při výchově dítěte. Na pojišťováka přes telefon Burta a kreslířku Veronu padá podivná pachuť prázdnoty a deziluze, což je rozhoupe k hledání své vlastní identity. Objedou několik svých známých, přátel, příbuzných a začnou sondovat, kam jako rodina patří. Což záhy pochopí i divák, že nezáleží kde, ale s kým. Sami scénáristé jsou životní partneři, takže nějaká sebereflexe je na plátně cítit. Bezprostřední dialogy možná lahodí uchu diváka, ale jednoduše na mě nedolehly, jak bych si asi přál. Prostě neznám nikoho ve svém širokém okolí, kdo by se choval/mluvil/reagoval jako drtivá většina osazenstva. Tohle pro mne nejsou formálně prosté dialogy mezi starými známými/rodinou. Jsou to podivní ztroskotanci, propagující Ameriku jako antirodinnou zemi. A řada jiných tvůrců toho o dospělosti, rodině nebo partnerství dokáže říct mnohem, mnohem víc. Prostě pro mě je lidštější i takový Kevin Smith, když mluví o vztazích, Sofia Coppola, která zahalila šepot Billa Murrayho do Scarlettina ouška tajemstvím nebo mrazivě lidský Richard Linklater, když nechá své hrdiny procházet Paříží. S nimi se dokážu plnohodnotně ztotožnit, s nimi chci jejich příběhy prožívat, to oni mají jakousi vnitřní sílu. A nejvíc ze všeho mě štve, že už zítra si na pátý Mendesův projekt nevzpomenu.. a když, tak v nijak zvlášť příjemné vzpomínce!! Jednoduše zklamání.. (10.10.2009)

U Away We Go jsem si opravdu nebyl jistý, jestli na film mám jít. Ano, Mendes je sice Mendes, ale trailer mě z nějakého důvodu vůbec nezaujal a tak jsem byl předem raději dost skeptický. Nakonec jsem však udělal dobře. Původní premisa suché a nezáživné životní road movie se naštěstí ukázala ve velké míře jako chybná. Většina vtipných scén i dialogů totiž dopadla na úrodnou půdu, pravda, některá místa jsou trochu přetažená či bláznivá, ale jinak jsem si na kvalitní zážitek při sledování filmu nemohl stěžovat. Krom té zábavné stránky snímku potěší zejména souznění hlavní dvojice a jejich příhody na strastiplné cestě při hledání domova. AWG má na rozdíl od většiny dnešních filmů podobného žánru ještě jednu podstatnou přednost a tou je nálepka chytré komedie podobně jako jsou např. filmy od Woodyho Allena (tedy alespoň některé). Pocit naplněného štěstí na závěr je nakonec jen třešnička na dortu. (8/10) [MFFKV 2009] (09.07.2009)

Jestli mám nějaké pravidlo, kterým se řídím při udílení pětihvězdí, tak je to pozorování výskytu husí kůže během sledování. U Away We Go mi naskočila v podstatě u každé scény s nějakou písničkou v pozadí, takže velmi často. Dějově to sice opravdu moc objevné není, ale Mendesův velice jemný a citlivý přístup k vyprávění dělá z obyčejného a "řvavě nezávislého" komediálního dramatu něco víc než jednohubku, na kterou by šlo přes noc zapomenout. Tam, kde se české komedie plné obyčejných českých lidiček snaží působit jako ze života, Mendesova novinka přesně takhle působí, a to i přes skutečnost, že se v ní ti klasičtí obyčejní lidé, kteří by nám byli povědomí, (téměř) nevyskytují. Away We Go mě upoutalo hned v několika směrech - co se komediální stránky týče, vítězí scéna s kočárkem, pro ne moc často zastoupené obrazové hrátky válí odlétající letadlo, tragická složka zabouří v baru a vyvrcholení v podobě romantiky nastane na trampolíně a v novém domově. A ne náhodou jsou tyto momenty chytře rozmístěny odděleně v průběhu celého snímku. Takhle prostě vypadá film, kterého se ujal člověk, jenž přesně ví, co dělá. Původně jsem chtěl dát 4*, neboť se mi při sledování zdálo, že poslední dvě epizodky ztratily tempo a humor, ale zpětně si uvědomuju, že měly v příběhu své nezastupitelné místo a závěr by bez nich správně nefungoval. 9/10 PS: A nejzajímavější na tom je, že se z Mendesovy trilogie rodinných dramat (American Beauty, Revolutionary Road, Away We Go) nedá jednoznačně vybrat to nejlepší, protože každé je úplně jiné, s ostatními neporovnatelné. (30.07.2009)

Tenhle snímek je dokonalá ukázka filmu o lidech. Ale o opravdových, divných lidech. Je to ukázka toho, o co se čeští filmaři (Rudolfová např.) stále snaží, ale nikdy jim to nevyjde. A proč? Řekl bych, že až moc tlačí na pilu, kdežto Sam ví, kde je ta hranice, kdy si divák řekne "tak počkat, tohle přece už je trochu divné, tohle by normální člověk neřekl/takhle by se normální člověk nezachoval" a proto jsem si tento film zamiloval. Navíc, je to zvláštní, ale tohle je jeden z mála snímků, které opravdu můžu označit jako úsměvné drama, protože i když tento film je povětšinou smutnou ukázkou toho, jak rodiče vychovávají své dítě (dokonale praštěná Maggie!) a jak mladí rodiče, které to teprve čeká, jsou až naivní a slibují si, že takhle nesmí skončit. A tohle pozitivní myšlení se mi na tomto snímku opravdu líbilo. Sam je holt pašák. Po American Beuty a Road to Perdition je tohle třetí film, který od něj vidím a potřetí volím to nejvyšší hodnocení. Už se těším na jeho další filmy! 100 %. P. S. A nesmím zapomenout na geniální a uvěřitelnou ústřední dvojici (roztomilá Maya a pohodář John) a skvělý soundtrack. (19.07.2011)

East of Eden revival. Další servírování tzv. životní partnerské pravdy skrz filmové médium- v podstatě stejně šablonovité jako kterákoli velkostudiová komedie- jen se to zdobí přívlastkem indie, takže tam místo lidí z plakátu civí poměrně oškliví (nebo zajímavě krásní?) a podivní ztroskotanci, kteří říkají ošklivá slova a pěstují maximální sexuální otevřenost. Navíc trpí i obvyklým paradoxem- Mendesova Amerika působí jako důsledná antireklama na rodinu, na děti, na manželství, na příbuzné, na kamarády, ba i na airolinie....ale přesto se nám usilovně snaží dokázat, že právě ústřední duo bude tou šťastnou výjimkou středostavovské mizérie. Ze sálu mizeli nadšení diváci, co měli pocit, že viděli něco tzv. "ze života" a projevovali nadšení nad tím, jak je ta folková muzika děsně alternativní, jak jsou postavy oživlí sousedé odvedle. Asi jsem na tento typ naivistické deprese moc optimistický a bezstarostný tvor. Možná proto, kým jsem, možná proto, s kým jsem, možná proto, že můžu být všude doma :) (03.08.2009)