Reklama

Reklama

Vejdi do prázdna

  • Francie Enter the Void (více)
Trailer

Obsahy(1)

Po tragické smrti rodičů při autonehodě jsou sourozenci Oskar a Linda rozděleni. Znovu se setkávají až v Tokiu – v rušném, tajemném a pro dva mladé lidi nebezpečném městě. Oskar pracuje jako drogový dealer, Linda ve striptýzovém baru. Oba si slíbí, že už se za žádných okolností nikdy neopustí. Jedné noci je Oskar při policejní šťáře zastřelen. Ale slib, který si dali, mu nedovolí opustit tento svět. Jeho duch bloudí nočním Tokiem a realita ztrácí pevné obrysy. Přítomnost se začíná míchat s minulostí i budoucností ve vizuálně úchvatný a přitom děsivý koktejl. Podmanivý film z prostředí tokijských nočních klubů, který vypráví o životě, o smrti a o lásce. Režisér Gaspar Noé v tomto snímku posouvá hranice filmu a nabízí divákům nevšedně silný zážitek. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (394)

balone 

všechny recenze uživatele

Upozornění, toto není film na rande. Zklamání nikoliv, Tokio, jak ho známe i neznáme, jak o něm slýcháme. Hned na co jsem si vzpomněl při sledování je počin Tokio!, i když mě během napadalo spousta filmů, je to svléknutý, naprosto surový originál, jenž bavil a v kině jsem si ho užil víc, než bych si mohl představit doma, zvuky, barvy, světla, občas jsem si myslel, že se koukám na nějaké sci-fi, hroznou fantasmagorii, že jsem sám sfetovaný. Film nám ukazuje spoustu témat, drogy, sex, nevěra, sirotci, homosexualita, potraty a nevím co ještě. Jen doporučuji jednu jedinou věc, poslouchejte co se v první půl hodině řekne, odvíjí se od toho celý film. 90% ()

darkrobyk 

všechny recenze uživatele

Po vizuální stránce opravdu horror. Prvních dvacet minut jsem bojoval s vypnutím, pak jsem to nějak doklepal. Většinu snímku jsem měl pocit, že jsem sjetější než hlavní protagonisté. Nápad sledovat úvodní část očima hlavního hrdiny není nový a zde ani příliš šťastný, jelikož ten mamlas neustále mrská hlavou a mrká. Výsledkem je obrazový třes na zabití. Když se pak kamera usadila na Oscarových ramenou, neskákal jsem radostí do stropu, ale obraz se přeci jen usadil taky. Naopak vykreslení Tokia jako futuristického světa poskládaného z neonů se povedlo . Film je neuvěřitelně barevný, září jako nejdivočejší comicsy (a vybaví se Blade Runner, Batman a Robin a ještě asi 100 dalších). Jinak Gaspar semlel do svého filmu kdeco a navrch přidal kupu symbolů a metafor (což já rád), i když některé působily až kýčovitě. Rád bych zde vyvrhnul mohutný intelektuální monolog (jak učinil třeba Shadwell ;-) tímto ho zdravím), lepší je se snad ale na film podívat. Je to běsné, plné drog, hnusu, halucinací, barev...hm, porno scény už dnes těžko někoho zaskočí...a přemítání o životě a smrti, vině a trestu, dětství a dospělosti, prostě takové ty běžné kontrasty, co nás stále provázejí. p.s. od jisté chvíle budete s Oscarem prolétávat nejrůznějšími otvory do dalších a dalších světů, přičemž vás zákonitě napadne, že už jste jako ..... ()

Reklama

Eodeon 

všechny recenze uživatele

nejlevnější "peep show" mého života! /// Gaspard Noé mi udělal velkou radost tím, jak důsledně se přidržel svých jedinečných metod. Vejdi do prázdna je stylově srovnatelný se Zvráceným i s krátkým filmem We Fuck Alone. Je to ovšem (bohužel) především kameramanská exhibice, byť beze špetky nadsázky bezkonkurenční, zatímco režijní koncepce je ve srovnání se Zvráceným daleko méně koherentní. z metody se tudíž stává atrakce spíše než prostředek k něčemu většímu, než čím je navýšení vizuální slasti. do značné míry by se dal snímek považovat i za poněkud nedotažený, ale smělý a pozornostihodný experiment, jak divákům filmovou cestou zprostředkovat zážitek z hodně silného tripu. zpočátku je to opravdu velmi sugestivní. s postupem času, během té nabubřele přetažené délky filmu (bez mála tří hodin), se z kamerových postupů stane iritující rutina (stejně jako ve Zvráceném byla každá scéna vyřešena jako jediný záběr, ačkoliv střihy se v něm také vyskytovaly, jen byly dobře kamuflované, a na konci se kamera obracela vzhůru a ve spirálovém pohybu se obraz "rozpustil", tentýž postup zvolil Noé i u Vejdi do prázdna s tím rozdílem, že jako předěly fungovaly intenzívní zdroje světa, do něhož se kamera doslova ponořila a nechala diváky kochat se po několik vteřin bílým, slabě pulzujícím plátnem). a postupně přestane fungovat i ta fixace kamery a pohledu hlavního hrdiny, který se Noé tak úzkostlivě snažil navodit v začátcích snímáním v z pohledu první osoby (srovnatelně jako ve filmech Skafandr a motýl Juliana Schnabela, nebo Dáma v jezeře Roberta Montgomeryho - odkazem je sekvence se zrcadlem). důvod je prostý, naprosto evidentní a všudypřítomně citelná přítomnost kamery působí jako totální zcizení. divák si nemůže nepřipadat jako voyeur, i když onen nutkavý pocit mírně tlumí sledování v přeplněném kinosálu. tím spíše je tomu tak, čím déle nezachytitelný pohled kamery bloumá po interiérech striptýzových klubů a pokojích nevěstinců. samotné sledování filmu, zejména onoho silně deprimujícího a černými emocemi přetékajícího děje, působí jaksi nepřístojně a temná atmosféra je tímto ještě prohlubována. /// tématické čtení snímku je obtížné. spíše než o smrti, jak tvrdí katalogová anotace Febia, je Vejdi do prázdna o životě. smrt je jen nezbytným prostředkem k pojednání tématu života a totéž platí i pro opačný směr postupu. Alex, jedna z vedlejších postav, na začátku vypráví hlavnímu hrdinovi, Oscarovi, co se s lidskou duší děje bezprostředně po smrti, jak je to s reinkarnací a přílišném lpění duše na materiálním světě. nebýt téhle šikovné scénáristické kličky, bylo by snad to tendenční a značně patetické ztvárnění umírání nesnesitelné docela. ano, dostane se nám všech těch zažitých představ od pohledu z výšky na vlastní tělo po světlo na konci tunelu. tahle stupidní šablona je ovšem (naštěstí) jen odrazem ke komplexní stavbě konotací, pojících se s životem a smrtí obecně, i v konkrétních osudech postav. dojde i na několik docela invenčních pohledů, především, když se duše hrdiny vyrovnává s traumaty minulosti. při čtení psychologickou optikou je zkrátka zážitek orgasmický úplně stejně jako úvodní titulky. proud paměti spolu s jejím prchavým, neuchopitelným vnímáním času sem tam přetne šok, dezorientace, chaos, následuje nová perspektiva, protože tok je nepřerušitelný a stále uplývá a film toto všechno věrně rekonstruuje, zejména pomocí kamery a zneviditelňování střihu. /// ovšem ani tématu života, potažmo smrti, se Noé nedrží věrně a koncepce se mu tříští na povrchnější útvar, směřující k přemnoha souvisejícím myšlenkám, často i jen náhodným asociacím. je věcí názoru, zda v tom vidíte zápor filmu, zda tuto skutečnost ignorujete, nebo se v ní naopak pokusíte vidět klad. já jsem přesvědčen, že i poslední možnost je legitimní a za celé to pole vztahů mezi myšlenkami a postřehy kolem ústředních témat - i když velmi nesouvislé - jsem docela rád. to totiž patří k podstatě toho, co je paměť, tedy jedno z témat filmu: nesouvislý, nespolehlivý, těkavý, nepřerušovaný tok obrazů, zvuků a různých jiných vjemů. () (méně) (více)

Ajantis 

všechny recenze uživatele

Domnívám se, že repetitivnost Enter the Void – jak dějová, tak formální – je integrální součástí sdělení, které nese, o podstatě lidské existence (vizte výmluvný název). Zvláště v cca závěrečné půlhodině ve mně vyvolává dojem, že chce (a daří se mu to) na diváka přenést nesmyslnost tohoto údělu, když jediné, co jej zadržuje od vysvobození (= konce filmu), je pohled na souložící páry, s jistými výmluvně zářícími tělesnými partiemi; vyčítat mu utahanost nebo dokonce předvidatelnost proto považuji za nesmyslné. V souladu s tím je Enter the Void jednou z mých nejúmornějších filmových zkušeností. ()

mat.ilda 

všechny recenze uživatele

Už úvodní titulky věstily, že si toho Gaspar Noé vzal buď moc a nebo málo... a pořád nevím, možná měl vsadit na kvalitnější matroš a svůj rauš pak přeměnit v nápaditější improvizaci, protože, ač by se tenhle bezútěšný posmrtný pohled na pozůstalé z neokoukané duší perspektivy mohl zpočátku zdát revolučním, postupně zreinkarnoval do nudy k posrání... ()

Galerie (33)

Zajímavosti (15)

  • Většina dialogů byla improvizace ze strany samotných herců. (Geriel)
  • Gaspar Noé měl v plánu uvést film raději s frekvencí 25 snímků za sekundu než v kině běžně užívaných 24 fps. V důsledku má tak snímek dvě délky, a to 154 minut pro frekvenci 25 fps a 161 minut pro 24 fps. (Teodorik)

Reklama

Reklama