Vejdi do prázdna

2009: Tripová odysea, v záchvatu lesku a špíny japonského velkoměsta. Filmům Gaspara Noého jsem se dlouhodobě vyhýbal jako čert kříži, aby mě po naleznutí odvahy mnohdy mile překvapovaly. Vejdi do prázdna možná chvílemi díky namakané vizuální stránce plné nevšedních světelných a trikových efektů působí jako klasický „úžasný barevný trip na drogách“ ve filmu, ale již záhy rozjíždí dostatečně ponurý a znepokojivý obraz, aby temná stránka světa drog (ať už jejich užívání nebo kšeftů s nimi v drogovém podsvětí) plně zvítězila a film ukázal onu temnotu po krátkém omámení v nevšedním, přesto působivém a nepodbízivém stylu. Vešel jsem zde s jistotou, že se z pouhého filmu můžu kdykoliv rázem vrátit zpátky a ocenil nezaměnitelnou atmosféru nočního transu a putování ve stavu kdesi mezi nebem a zemí. Za pomocí retrospektivních útržků se dotváří i silný příběh vztahu bratra a sestry, který ve mně ve spojení se dvěma tragickými událostmi, vizuálem i hudebním motivem dokázal vzbuzovat silné emoce, a celé vyprávění z pohledu bloudícího ducha (od jisté chvíle) již mrtvého hlavního hrdiny podtrhovalo nevšedně opojný zážitek, stejně jako volba ryze subjektivní kamery. Některé průlety nočním městem, fasádami budov, blikajícími nápisy či silnicemi jsou naprosto úchvatné, snímek na mě navzdory dlouhým scénám úspěšně fungoval skrze pocitové vnímání atmosféry. Po dvě třetiny filmu bych klidně udělil i plný počet, jenže po čase se Noé opět rozjede v tom, co mi na něm už tolik nesedí a vedle přehnaně dlouhé stopáže začal přidávat i na šoku z explicitních detailů i extrémně nepříjemně blikajících světlech. Škoda, neboť i závěrečné vyústění má jinak dost do sebe... na druhé straně, vzhledem k tomu, že jsem se přesně těchto ingrediencí obával od Noého ve velkém stylu po celé 3 hodiny, se mi takto pozvolná a citlivě umírněná gradace, se šíleným vrcholem až před samotným finále, pořád spíše pozdává. [80%] (14.08.2024)

Upozornění, toto není film na rande. Zklamání nikoliv, Tokio, jak ho známe i neznáme, jak o něm slýcháme. Hned na co jsem si vzpomněl při sledování je počin Tokio!, i když mě během napadalo spousta filmů, je to svléknutý, naprosto surový originál, jenž bavil a v kině jsem si ho užil víc, než bych si mohl představit doma, zvuky, barvy, světla, občas jsem si myslel, že se koukám na nějaké sci-fi, hroznou fantasmagorii, že jsem sám sfetovaný. Film nám ukazuje spoustu témat, drogy, sex, nevěra, sirotci, homosexualita, potraty a nevím co ještě. Jen doporučuji jednu jedinou věc, poslouchejte co se v první půl hodině řekne, odvíjí se od toho celý film. 90% (12.05.2010)

Subjektivní délka filmu s ubíhající stopáží narůstá exponenciální řadou, ale i tak je to fascinující a prožití-hodný trip. Nicméně stále "jen trip", nic víc, utopení nehluboké mozaiky dekadentně reálných a sadisticky krutých příběhů ve zprvu uchvacující, ale časem repetivně ubíjející záplavě barev, kamerových veletočů a narativních hrátek. 7/10 (11.01.2012)

Gaspar Noé je zjav. Posúva hranice a experimentuje, provokuje a skúša, kam až zájsť - a to nielen po formálnej stránke, ale aj obsahovej. Rozhodne si vybudoval svoj štýl a rukopis a dokonca azda aj vlastný žáner - čo je v dnešnej dobe ťažké. Rozhodne vie točiť filmy, robiť s hercom. Vie aj šokovať - no potešiteľné je, že nikdy šokovanie nie je na prvom mieste - či ak na ňom je, nie je na ňom samé, efekt nie je prázdny, nejedná sa o pózu bez hĺbky. Enter the void ponúka v niečom doposiaľ maximá viacerých jeho naznačených úsilí, snáh a trendov, ponúka priestor na premýšľanie nan množstvom vecí. tibetskú knihu mŕtvych som nečítal, no nepochybujem, že sa jedná o adaptáciu "vernú" (do miery maximálnej, v akej môže byť adaptovaný nebeletrestický text). Zároveň si zgustnete na hustú a úplne precíznu atmosféru nočného Tokia, ktoré je akýmsi peklom/tripom. Niekoľko zaujímavých "nápadov". Najviac vytýkaná bude zrejme dĺžka - a ja sa tomu tiež neubránim, aj keď mi nevadila až v takej miere - a nebyť toho, že kino Nostalgia nepatrí k najpohodlnejším a najvykurovanejším, možno prirátať moju miernu nespokojnosť s metrážov v jednej časti k okolnostiam. Tento film je dobré vidieť a rozprávať sa o ňom - a premýšľať o ňom, čo budem ešte dlho robiť. (03.02.2011)

Film by se mi byl býval asi líbil, kdyby nebyl tak nabobtnalý a doslovný. Opravdu mě dostalo, že režisér nechá na začátku jednu z postav převyprávět celý děj filmu, to asi kdyby to nějaký blbeček nepochopil, pro jistotu. A dál to pokračuje v podobném duchu (chichi, slovní hříčka). Divák nemusí opravdu nikde zapojovat mozek, nezbylo žádné místo na hádanky. Kupříkladu ten potrat. Normální člověk si kvůli té scéně na film a režiséra asi ukáže prstem a řekne: "To je úchyl!", což je přesně to, co Noé chce slyšet, a záměr byl tím pádem naplněn, ale já normální nejsem a mě to prostě nudilo, chyběla tomu hravost, cokoli, tajemno, něco. Režisér po mně chce (podle rozhovoru, který jsem před promítáním slyšela) pouze to, abych si připadala, jako že jsem na drogách. Což jsem si nepřipadala, protože jsem nikdy žádnej trip nezkoušela a na intenzivní vjem pro mě bylo plátno moc daleko a události na něm moc inscenované. Jedna z dalších věcí, co mě dost iritovaly, byl ten princip, že duch byl vždycky ve správnou chvíli na správném místě. Flashbacky se dají za sebe poskládat, aby ukázaly přesně to, co ukázat chtějí, ale že by ten poletovač tak přesně věděl, kam má zrovna letět... Lindin sen, taky pěkně ošemetná věc, člověka přechod do takové "reality" na chvíli opravdu překvapí (ačkoliv I want to live/die se mi líbilo), ale do vypravěčského konceptu, který je tak důsledný, že simuluje mrkání, se mi nehodí, protože jinak jsem nezískala dojem, že by Oskar viděl do hlav ostatních. No a ta stopáž... nejde mi o to, že bych se nevydržela koukat na dlouhý film, jde mi o to, že mě nebaví koukat na film, kde už při prvním sledování cítím, které scény jsou pro mě zbytečné a které bych vystřihla. Ačkoliv chápu, že pro toho, koho film pohltil, byl ještě moc krátký. (19.10.2010)