Vejdi do prázdna

Přišel jsem, viděl jsem a vešel jsem do prázdna. Noého parafráze Tibetské knihy mrtvých, jenž je obsahově syrovější než v obrysech podobný Rekviem za sen, kde „zlí“ traumatizovaní lidé fetují, souloží, sní a umírají, aby se mohli po tripové cestě znovu narodit. Evropská odpověď na Americkou Fontánu. 5* za neopakovatelný filmový zážitek pro snímek, který nelze milovat, pouze nenávidět. Co by na to asi řekl Kubrick? PS: Noého fascinace všemožnými otvory je přinejmenším znepokojující. (19.05.2010)

Noé, skončí ty smažky v ráji a co si tam dají, Noé, a kdy příjde ta smrt pro ně k hrám? . . . Doslova atmosféerická féeťácká féerie, vizuální psychedelická hříčka a bez ohledu na potenciální bezobsažnost verbální kule i srdcerváč, zasluhující s nadhledem(!) už jak formou tak i obsahem pět hvězd, protože d.m.s.n. GéeN. věděl a natočil TO geniálně a prostě NA TO MÁ! . . . A to fakt jsem nikdy nic nebral a nic neberu! I ta soustředěnost a zároveň únava při sledování vás nakopne do jiné dimenze. Pokud na to tedy ovšem máte... Chuť! Stačí jen vejít... Enter! - - - P.S. Zase jednou vyvedená experimentální a provokativní hříčka, přijatelná spíše pro dospělé a poučené, po které si prostě můžete(?) dát tibetský čaj a oddech a repete... %-o - - - P.P.S. Tajné! A Ježíš byl buddhista! - - - - - (Poprvé i podruhé viděno 7.2.2012 na dvd /s originální zvukovou stopou a v původním formátu obrazu/, hodnocení 1349., komentář zde v lehké halucinigaci jako dvěstěsedmnáctý - 7.2.2012) (07.02.2012)

Mastershit. Pseudo/kvazi artové nezávislé drogové porno (což je vlastně naprostý oxymóron) se schematickým příběhem (respektive s jakousi nelineární a fragmentární narací) bez jakékoliv interesantní ideje, navíc s rozpadajícím se syžetem, což je očividně účel), který onanuje sám nad sebou. Pár originálních nápadů (práce s kamerou a střihem) film zachraňuje od odpadu. Formální prostředky filmu ale u mě nikdy nezastíní myšlenkové vakuum. Noé není normální a natočil si, co chtěl. To ovšem neznamená, že každý experimentální film (s filosofickým podtextem) je třeba cenit jako poklad, ani v době dnešního stále tupějšího mainstreamu. Btw – nejlepší je na tom ten plakát. (Více časem, došla mi cizí slova. Tímto zdravím Enšpígla). Tenhle film jedině s Dimethyltryptaminem. (04.05.2010)

V noci se na to koukat nedá, to vás snové (respektive sjeté apod.) sekvence uspí, takže nejlépe za bílého dne. Já tak učinila hned po ránu a usoudila jsem, že první hodina není vůbec marná, je to přinejmenším dobré a celkem zajímavé, to druhá hodina, ta už je jenom zajímavá a ten zbytek, od druhé hodiny vejš, to už si prosím nechte, to je přesně to rádoby umění, co zabíjí solidní filmy. Tady by se každá část filmu dala hodnotit úplně jinou hvězdičkovou sadou. Nadprůměrný začátek, průměrný střed a podprůměrný konec, aneb čím déle budete film sledovat, tím nudnější vám bude připadat. Být to ještě delší, uspalo by mě to i za toho bílého dne. (10.08.2011)

Domnívám se, že repetitivnost Enter the Void – jak dějová, tak formální – je integrální součástí sdělení, které nese, o podstatě lidské existence (vizte výmluvný název). Zvláště v cca závěrečné půlhodině ve mně vyvolává dojem, že chce (a daří se mu to) na diváka přenést nesmyslnost tohoto údělu, když jediné, co jej zadržuje od vysvobození (= konce filmu), je pohled na souložící páry, s jistými výmluvně zářícími tělesnými partiemi; vyčítat mu utahanost nebo dokonce předvidatelnost proto považuji za nesmyslné. V souladu s tím je Enter the Void jednou z mých nejúmornějších filmových zkušeností. (14.05.2010)