Reklama

Reklama

Vejdi do prázdna

  • Francie Enter the Void (více)
Trailer

Obsahy(1)

Po tragické smrti rodičů při autonehodě jsou sourozenci Oskar a Linda rozděleni. Znovu se setkávají až v Tokiu – v rušném, tajemném a pro dva mladé lidi nebezpečném městě. Oskar pracuje jako drogový dealer, Linda ve striptýzovém baru. Oba si slíbí, že už se za žádných okolností nikdy neopustí. Jedné noci je Oskar při policejní šťáře zastřelen. Ale slib, který si dali, mu nedovolí opustit tento svět. Jeho duch bloudí nočním Tokiem a realita ztrácí pevné obrysy. Přítomnost se začíná míchat s minulostí i budoucností ve vizuálně úchvatný a přitom děsivý koktejl. Podmanivý film z prostředí tokijských nočních klubů, který vypráví o životě, o smrti a o lásce. Režisér Gaspar Noé v tomto snímku posouvá hranice filmu a nabízí divákům nevšedně silný zážitek. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (394)

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

GN se mi jeví jako talentovaný videoartista, který alibisticky využívá faktu, že většina lidí se v sobě nevyzná ani normálně, natož na psychedelicky vzpruženém hyperlevelu, a tak v těch vodách praktikuje chaotické obsesivní videovúdú, zatímco všechno prozrazuje, že jeho vlastní zkušenost se změněnými stavy je spíše banální a k poctivé originální smysluplné "naraci o novém" nestačí. O životě lidí ve vyšších (čili hlubších) stavech lásky, poznání, pochopení, osvícení... neví GN nic, sám k nim nepostupuje a jejich zobrazování pro většinové diváky odflákává uměle = artově komplikovaným intenzivním bordelem při invalidní naraci: dál do tmy, do prázdna, za propast sledovatelné, srozumitelné vlákno originální cesty k osvícení, nazření, pochopení sebe a světa nevede, GN jako filmový vypravěč nemá co objevného říct - zato ale má co ukázat. *** Enter the Void je smyslový snímek, nabízející průlomově působnou vizuální zkušenost, a protože jeho hrdinou, průvodcem, byl jednoduše posera a ztroskotanec, nikoli odvážný osvícenec a průkopník, s nímž bylo sice možné do prázdna psychosynesteticky nahlédnout, ale už ne skrze ně sebereflexí prorazit novou narativní stezku dál, dá se na to pro jednou přistoupit. *** Jako plnokrevný film to tedy kulhá, jako videoartová sonda to je narativně podložené víc než dost, a každopádně mi tahle podívaná na plátně jednou stačila. Upozorňuji ale, že GN "dokumentuje" působení psychedelika, neboli uměle vyvolaného sebereflektivního nátlaku, na psychoslabocha, který ve skutečnosti nechce nic hlouběji pochopit, který kombinuje látky rozšiřující vědomí, aby se v té mystické polyfonii jejich nátlaků konejšivě utopil. A obávám se, že právě v tomhle nemá GN jasno sám, že si totiž není dost vědom skutečnosti, že pod touhle povrchovou kaší jsou možné také řízené sestupy, které sledovat by bylo náročnější, ale mnohem vydatnější, a teprve hodné filmového příběhu. *** Ale tedy jako videoart to lze hodnotit vysoko: Od posazení do křesla začíná hmatatelná jízda s unikátními, převratnými záběry, ať už jde o ty halucinační, nebo právě o ty nejsurověji realistické, jakkoli v tom právě není kvalitativní rozdíl (od soulože zevnitř, gynekologického vyšetření, přes průlet fetusem nebo rozpálenou plotnou po mikrokosmické, fraktálově dynamické struktury prožívání vlastní krve, mozku, spermatu, nebo rytmů a zákrutů nekonečných úrovní vlastního cítění či myšlení) - neboť halucinace a "uměle" vyvolané výstupy rozšířeného vnímání a vědomí tady stejně jako ve skutečnosti nejen synestetizují a vzrušivě transformují obvyklou realitu, což může zprvu útěšně odvádět pozornost, ale zároveň umožňují i prohlubovat tvrdou syrovost naší běžně vnímané skutečnosti a zesilovat vědomí její fyzické danosti, bolestivé krutosti omezení, ostnatých drátů fyziologických i společenských pravidel, bolesti tvůrčích nemožností - a uvědomit si, že realita je jedna jediná, rozdíly ve vnímání jsou v tom, jak hluboko se do jejího prožívání dokážeme ponořit, jak hluboko a pozorně se noříme sobě do nitra, jak paranoidně či obsesivně budeme který vjem sledovat, když si na to necháme čas, jak je to pozornost a zaměření, co deformuje/tvoří naši vjemovou a následně zkušenostní síť. ** Z mnoha důvodů - mezi něž patří i organické propojení s hudební a celkově zvukovou složkou - se bez diskuse Enter the Void řadí mezi zásadní, průlomové smyslové kinematografické počiny třetího tisíciletí, s jednou výhradou i zde: finální příběh, který z toho vypluje, se jeví příliš jednoznačný - tak, jak je ostatně popisován i v anotacích k filmu - a i smyslově nakonec příliš úlevný. Vejít do prázdna přitom znamená právě neuvěřit fabulaci, nespočinout v úlevě, ale podržet si jak v každé vteřině dívání, tak i po skončení filmu možnost, že Oskar třeba vůbec neumřel, že dál leží na gauči pod vlivem DMT a my jsme se jenom spolu s ním nedokázali vymanit z vlivu tripu, na kterém si odžívá "ty nejhorší strachy, nejhlubší děsivé představy a možnosti vlastního života" - pak teprve se stává zajímavým poznat Oskara, pochopit, kdo Oskar je, jaká jsou východiska jeho života, podstata jeho vztahů, k čemu průsečíkem vnitřního zájmu směřuje a jakou roli v tom hraje okolní svět, druzí lidé a látky rozšiřující vědomí (jak je za sebe vtipně řadí jeden z jeho přátel: LSD, Tibetská kniha mrtvých, DMT). Vejít do prázdna znamená tvrdě znovu a znovu poznávat, že všechno je fabulace, že ze života, jak ho pracně žijeme a snováme, můžeme být jako z Matrixu kdykoli vytrženi ven/dovnitř, do prázdna, že není na co se v předivu interpretací spoléhat. Film to měl umět dát divákům pocítit mnohem tvrději, nevykoupit je, nenechat je z prázdna zase tak snadno vyjít (neboť to nelze), aby stejně jako na tripu u filmu cítili, že filmový ani vlastní životní "příběh" není nic daného, hotového, oč se lze s jistotou opřít, že jednoduchá interpretace není cesta, jak filmu ani životu rozumět, ale slabost, přiražení dveří k hlubšímu prožívání a chápání, jehož podstatou je základní prázdno, neustálá proměna a nekonečná tvořivost. Vědomí prázdna na subatomární úrovni mělo zůstat v každém, kdo na tomhle filmu byl, kdyby ho GN aspoň v tomhle ohledu dotáhl. () (méně) (více)

Frajer42 

všechny recenze uživatele

Noé je Bůh a já si tento snímek píšu na seznam filmů, které musím příště vidět v drogovém opojení - to musí být vskutku nesmírně intenzivní trip, protože i za zcela bdělého stavu to byla znovu od Noého totální nálož, kde nevíte, zda máte dříve chválit totálně boží kameru, která se mi na rozdíl od ostatního komentujícího diváctva ani zdaleka naokoukala po dobrých 3 hodinách, nebo zde mám raději vychvalovat znovu naprosto přesné herecké výkony, kdy Noé dostal herce a herečky přesně tam kam potřeboval a znovu tím dokonale odstranil propast mezi fikcí a realitou. Jeden výkon ovšem musím vyzdvihnout úplně zvlášť. Nejsem ani nejmenším příznivcem dětských rolí, protože to je zkrátka skoro ve všech případech naprosto otřesné. V tomto snímku ovšem všechny strčila do kapsy svým výkonem ta malá holčička (Emily Alyn Lind), která byla totálně neuvěřitelná. Pointa i děj snímku s velkým myšlenkovým přesahem byl naprosto úžasný a nemám nejmenší tušení, jak se mohou najít diváci, kteří se v ně dokázali ztratit. Naopak, já mám snad jedinou výtku k celému snímku právě v tom, že mi vadila repetetivnost některých scén s evidentním záměrem připomenout některé souvislosti, aby se nenašel v řadách diváctva nikdo, kdo se v ději ztratí. Snad veškeré klíčové prvky děje byly naprosto zřetelně nastíněné, případně si je snadno dalo dát dohromady mezi filmovými řádky, když člověk dával alespoň trošku pozor. Psychedelická atmosféra a dechberoucí hudba - to nemá smysl nijak zvlášť rozebírat, neboť v tom je Noé vždy skvělý a těžko mu hledat srovnatelnou konkurenci. Jsem nadšený a snímek mi bude zaručeně nějakou dobu silně rezonovat v mysli. Znovu naprosto geniální spojení nádherné vizuální stránky (která je účelná - nikoli nějaká umělecká onanie) s hlubokou myšlenkou a v nesmírně syrovém a přitom totálně lidském podání. Slintám blahem. [90 %] ()

Reklama

playboxguest 

všechny recenze uživatele

V noci se na to koukat nedá, to vás snové (respektive sjeté apod.) sekvence uspí, takže nejlépe za bílého dne. Já tak učinila hned po ránu a usoudila jsem, že první hodina není vůbec marná, je to přinejmenším dobré a celkem zajímavé, to druhá hodina, ta už je jenom zajímavá a ten zbytek, od druhé hodiny vejš, to už si prosím nechte, to je přesně to rádoby umění, co zabíjí solidní filmy. Tady by se každá část filmu dala hodnotit úplně jinou hvězdičkovou sadou. Nadprůměrný začátek, průměrný střed a podprůměrný konec, aneb čím déle budete film sledovat, tím nudnější vám bude připadat. Být to ještě delší, uspalo by mě to i za toho bílého dne. ()

Jordan 

všechny recenze uživatele

Gaspar Noé je zjav. Posúva hranice a experimentuje, provokuje a skúša, kam až zájsť - a to nielen po formálnej stránke, ale aj obsahovej. Rozhodne si vybudoval svoj štýl a rukopis a dokonca azda aj vlastný žáner - čo je v dnešnej dobe ťažké. Rozhodne vie točiť filmy, robiť s hercom. Vie aj šokovať - no potešiteľné je, že nikdy šokovanie nie je na prvom mieste - či ak na ňom je, nie je na ňom samé, efekt nie je prázdny, nejedná sa o pózu bez hĺbky. Enter the void ponúka v niečom doposiaľ maximá viacerých jeho naznačených úsilí, snáh a trendov, ponúka priestor na premýšľanie nan množstvom vecí. tibetskú knihu mŕtvych som nečítal, no nepochybujem, že sa jedná o adaptáciu "vernú" (do miery maximálnej, v akej môže byť adaptovaný nebeletrestický text). Zároveň si zgustnete na hustú a úplne precíznu atmosféru nočného Tokia, ktoré je akýmsi peklom/tripom. Niekoľko zaujímavých "nápadov". Najviac vytýkaná bude zrejme dĺžka - a ja sa tomu tiež neubránim, aj keď mi nevadila až v takej miere - a nebyť toho, že kino Nostalgia nepatrí k najpohodlnejším a najvykurovanejším, možno prirátať moju miernu nespokojnosť s metrážov v jednej časti k okolnostiam. Tento film je dobré vidieť a rozprávať sa o ňom - a premýšľať o ňom, čo budem ešte dlho robiť. ()

mat.ilda 

všechny recenze uživatele

Už úvodní titulky věstily, že si toho Gaspar Noé vzal buď moc a nebo málo... a pořád nevím, možná měl vsadit na kvalitnější matroš a svůj rauš pak přeměnit v nápaditější improvizaci, protože, ač by se tenhle bezútěšný posmrtný pohled na pozůstalé z neokoukané duší perspektivy mohl zpočátku zdát revolučním, postupně zreinkarnoval do nudy k posrání... ()

Galerie (33)

Zajímavosti (15)

  • Film sa umiestnil na 11. mieste v IMDb rebríčku Top 150 najpsychedelickejších filmov všetkých čias. (Circumscriptor)
  • Snímek měl premiéru až na konci festivalu v Cannes v roce 2009, protože posprodukce, na které pracovalo okolo 50 grafiků, ještě nebyla dokončena. Kvůli nabitému programu festivalu byl snímek promítán jen v délce 163 minut bez úvodních a závěrečních titulků, jen s „Enter“ na začátku a „The Void“ na závěr. Po skončení festivalu postprodukce pokračovala. Odstraněny byly následně 4 minuty filmu, naopak přidány byly 2 minuty úvodních titulků. Premiéry finální verze se tak diváci dočkali až na festivalu Sundance v lednu roku 2010. (Teodorik)

Reklama

Reklama