Enter the Void
Enter the Void
Enter the Void
Vojdi do prázdna
Enter the Void
Režie:
Gaspar NoéScénář:
Gaspar NoéKamera:
Benoît DebieHudba:
Thomas BangalterHrají:
Nathaniel Brown, Paz de la Huerta, Marina Stone, Olly Alexander, Emily Alyn Lind, Gaspar Noé, Tošio HanaokaVOD (1)
Obsahy(1)
Po tragické smrti rodičů při autonehodě jsou sourozenci Oskar a Linda rozděleni. Znovu se setkávají až v Tokiu – v rušném, tajemném a pro dva mladé lidi nebezpečném městě. Oskar pracuje jako drogový dealer, Linda ve striptýzovém baru. Oba si slíbí, že už se za žádných okolností nikdy neopustí. Jedné noci je Oskar při policejní šťáře zastřelen. Ale slib, který si dali, mu nedovolí opustit tento svět. Jeho duch bloudí nočním Tokiem a realita ztrácí pevné obrysy. Přítomnost se začíná míchat s minulostí i budoucností ve vizuálně úchvatný a přitom děsivý koktejl. Podmanivý film z prostředí tokijských nočních klubů, který vypráví o životě, o smrti a o lásce. Režisér Gaspar Noé v tomto snímku posouvá hranice filmu a nabízí divákům nevšedně silný zážitek. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (394)
Přišel jsem, viděl jsem a vešel jsem do prázdna. Noého parafráze Tibetské knihy mrtvých, jenž je obsahově syrovější než v obrysech podobný Rekviem za sen, kde „zlí“ traumatizovaní lidé fetují, souloží, sní a umírají, aby se mohli po tripové cestě znovu narodit. Evropská odpověď na Americkou Fontánu. 5* za neopakovatelný filmový zážitek pro snímek, který nelze milovat, pouze nenávidět. Co by na to asi řekl Kubrick? PS: Noého fascinace všemožnými otvory je přinejmenším znepokojující. ()
Michael Gira: "this is a great film, and apparently a disaster for all concerned (except the lucky ones who have seen it). i met Gaspar Noe in paris recently. we hung out and drank a bit. i started talking about God, and i think i either scared him or repelled him or disgusted him. anyway, it was nice to meet such a true genius..." Neonové Tokio z perspektivy vznášející se duše. Ta je nucena beze slova přihlížet světu, který musela nečekaně opustit. Truchlivý astrální trip a Bach na konci tunelu. Nikdy jsem se během filmu necítil tak po smrti jako když jsem sledoval Enter the Void. ()
Neskutečně vymazlený filmový trip, na jehož konci jsem měl pocit, že se propadám do absolutní prázdnoty. Ač těch 140 minut zdaleka není bez chyb a zavrtění hlavou, tahle směsice halucinogenních úletů, porna a existenciální kocoviny prostě patří k letošním vrcholům. Souhlasím s těmi, kteří by raději neviděli to, co se děje, když se první kruh uzavře... ale na duševním kráteru to moc nemění. ()
Síla. Asi jako když jsem v patnácti viděl Rekviem. Tradiční souputníci (narkoman vs. droga) a jejich cesta neónem, sourozeneckou láskou a ponorem do sraček. Jenže proč se mi nedostavuje absťák? U Rekviemu byl. A velký. Vejít do prázdna znamená předplatit si bungee a nebýt vytažen zpátky na most. Jen tak viset. Dokud krev nenateče do hlavy a dílo nedokoná. Zvrácený mě rovněž otočil, ale zároveň postavil na nohy a chtěl po mě, abych se rozběhnul proti zdi. Void je svou první polovinou slastným kopancem do slabin (5stars), ale čím více se snaží otevřít divákovi svou šokující náruč, tím více vypadá jako karikatura. Tenhle fight jsem evidentně prohrál já. Zaslouženě? ()
Galerie (33)
Photo © IFC Films
Zajímavosti (15)
- Vzhledem k náročné postprodukci zapomněli grafici v některých scénách odstranit odrazy kamerového systému. Jeho konstrukci tak můžeme vidět v některých shora točených záběrech v odrazu taneční plošiny, na které leží nebo tančí Linda (Paz de la Huerta). (Bounded)
- Film sa umiestnil na 11. mieste v IMDb rebríčku Top 150 najpsychedelickejších filmov všetkých čias. (Circumscriptor)
- Pro vytvoření speciální, halucinogenní atmosféry si přizval norského umělce Glenna Jacobsena, aby zde užil jedno z jeho videí. (JayZak)
(SPOILERS) Je krajne vylúčené aby táto halucinogénna mindfuck haluz talentovaného provokatéra Noého oslovila širšie publikum. Je absolútne detinské od nej čakať ústretové gestá alebo ružové okuliare. Je maximálne zúfalé keď ju niekto považuje za samoúčelnú spleť epileptických flashov, regulerného POV/Gonzo porna či prvkov kontroverzného pózerstva. Neverím v posmrtný život, neužívam žiadny druh tvrdých psychadelík, nevyžívam sa v analyzovaní potratov, ale beztak považujem túto transgresívnu púť za nesmierne perfekcionistickú, iniciačnú a až démonicky sugestivnu._______Zápisky jednej noci: 1. Úvodné písmenové inferno podložené prudkým stroboskopickým blikaním za dunenia nerytmických a znepokojujúcich kopakov mi nezhovievavo odpaľuje dekel. Exkluzivita v plnom rozsahu._______2. Prológ first person pripominajúci „Skafander a motýľa“ (avšak tu) s vysokým stupňom intoxikácie prezrádza do akých sfér asi nahliadne myseľ závislého narkomana. Z bytu, cez schodisko až do klubu, prebieha proces spoznávania, prípravy a očakávania nastávajúcich udalostí. Už z neho je patrná inšpirácia Tibetskou knihou mŕtvych, ktorú možno označiť za akúsi - rozhodne iba - rámcovú bibliografiu celej práce._______3. Akt odosobnenia odštartováva jednak počiatok splynutia Oskara (Nathaniel Brown) s večným univerzom spojený s návratom do minulosti (búračka, posedenia, vysvetlenia) a nazeraním do budúcnosti (smútenie, blúznenie, potratenie), tak repetitívnu slučku potrhaných vzpomienok, kaleidoskopických vstupov do tunelov-otvorov-zákutí a pomalých prechodov/preletov cez steny-bloky-ulice ušpineného Tokia. Všetko sa miesi v jednu obrovskú/neusporiadanú koláž pohnútok plných strachu-temnoty-perverzie, ale aj súcitu-túžby-nádeje. Predmety sa zhmotňujú, časopriestor je porušený, pravidlá prestávajú platiť. Benoit Debie tu zastáva post kamerového mága, ktorého uhrančivé a "lietajúce" snímanie mizanscény posúva tieto podvedomé pochody do úplne iného svetla percepcie, do inej ligy prežitku._______4. Explicitne vyobrazená nahota a násilie. Záberi brutality z „Irréversible“ (hlava, znásilnenie) sú tu nahradené zábermi ostentatívnými (rodičia, embryo), ktoré síce tiež spôsobujú ujmu na psychike, ale nejedná sa o priame zhnusenie, ale skôr podprahové trýznenie. Dá sa v tom vidieť jak nástroj na dosahovanie vyšších, umeleckých mét, ako aj samoúčelne pózerstvo; vec názoru._______Gaspar Noé testuje limity znášanlivosti. Pravdu povediac, kráča po veľmi tenkom ľade a servítky si rozhodne neberie, no za to sa nemusí nikomu ospravedlňovať, existujú totiž ľudia ktorí jeho trúfalé gestá krížené s neobyčajným talentom (aj napriek prehnanej okázalosti) patrične ocenia. Patrím medzi nich a aj keď mám tu česť s dosť subjektívnym, nekoherentným a šialeným konceptom, tak „Enter the Void“ ako hraničnú impresiu DMT (bad) tripu prirovnanú k posmrtnému voyerismu uznávam za (zatiaľ) môj najintenzívnejší kinozážitok ever. Pripomína nespoľahlivú, ľudskú pamäť riadiacu sa nepísaným krédom: nejde o smrť, ale o život a dôležitý nie je cieľ, ale cesta... () (méně) (více)