Dům ďábla

Amerika byla v sedmdesátých letech posedlá okultismem a uctíváním satana. Ne že by byl na každém dvorečku vedle psí boudy nakreslený panenskou krví pentagram, ale tak nějak to patřilo do kultury Spojených států amerických. Vzniklo proto hodně béčkových filmů těžících z tohoto fenoménu. A Ti West je měl asi hodně rád, protože před pár lety vzal kameru, pár tisíc dolarů a natočil poctu tomuto subžánru. A jakou. Můžete se těšit na velmi pomalu budované napětí, kdy kamera skoro až fetišisticky projíždí každým koutem starého a děsivého domu a sleduje při tom mladou a nevinnou hrdinku, na kterou se něco chystá. Pokud chcete lekačku každých pět minut, jděte o dům dál (doslova). Tady je to opravdu o té děsivé atmosféře, které budete muset podlehnout. (25.02.2024)

Rozhodne treba oceniť originálny prístup. Stvárnenie dobovej atmosféry bolo dokonalé a prepracované do najmenších detailov. To najlepšie na filme bolo postupné budovanie a gradovanie atmosféry, vlastne už od samého začiatku. Strach hlavnej hrdinky bol uhrančivý a veľmi presvedčivý, vynikajúci herecký výkon. V hororoch však očakávam splnenie aspoň jednej podmienky z nasledovných: ľakačky, strašidelný bubák alebo krvavý masakrík. Pokiaľ nie je splnená ani jedna, nemôžem ísť s hodnotením vyššie ako len priemer. 60/100 (17.05.2014)

je úplne jasné, o čo sa film snaží a za túto snahu dávam autorovi hviezdičku naviac, pretože v dnešnom svete, kde v žánri horor dominujú a prevládajú dve výrazné línie - a obom ide buď o lacný efekt alebo prekročenie hranice brutality, či o silenú pointu a dôraz na "mechanické" ľakanie - je tento počin a pokus o istý návrat k hororvej tradície rokov sedemdesiatych, s budovaním atmosféry a stavaním na stupňujúcom napätí naozaj ojedinelý a chvályhodný, bohužiaľ však výsledok nie je taký účinný a k vzorom, ktoré kopíruje či sa im približuje, má ďaleko, čo je hlavne smutným dôsledkom trestuhodne slabého a neoriginálneho scenára a mdlého herectva, miestami až iritujúceho; (31.03.2013)

Taková tichá, ale přesto velmi působivá pocta okultním hororům druhé poloviny dvacátého století. Přestože se většinu filmu děj neposouvá a prakticky jsme jen svědky hrdinčiného poflakování nebo prozkoumávání domu, snímek poutá dál a dál až do strhujícího finále. Konec je skvělý, poslední věta mě zvlášť dostala. Místy jen škoda té táhlosti, ale to u podobných hororů bývá časté, takže v rámci žánru okultního háčka určitě film vyhrál na plné čáře. (12.08.2011)

Na "The House of the Devil" se zpravidla oceňuje především věrná stylizace do formy osmdesátkových hororů, ale již méně se zdůrazňuje, že tvůrci v čele s režisérem a scenáristou Ti Westem nevytvořili poctu či reminiscenci na styl minulé doby. Jejich práce se stylem a postupy žánru je mnohem konstruktivnější, ostatně jistým důkazem může být fakt, že film vůbec neobsahuje žádné odkazy na starší tituly. Toto není retro, neboť retro ze své podstaty je jen módní osvojení něčeho, co bylo módní dříve. "The House of the Devil" by i v 80. letech byl naprosto originální a strhující film. Zvolený styl zde umožňuje, aby se diváci přijali vyprávění, které je diametrálně odlišné ode všeho, co dnes v hororu vzniká. Namísto dravého tempa, excesivních senzací či prvoplánových lekaček zde přichází až delikátně budované napětí. To de facto stojí na převrácení základního principu hororů – zpravidla totiž cosi neuchopitelného vstupuje do každodenní existence postav, tentokrát ale obyčejná postava vstupuje do neuchopitelného hororového domu. Hrdinka se v domě, kam přišla na základě inzerátu na hlídání dětí, chová naprosto přirozeně (lépe řečeno typicky pro hrdinky filmů 80. let, takže volá kamarádce, kouká na televizi, jí pizzu a tancuje na hudbu z walkmanu), ale právě prostředí, do něhož vstupuje je neuchopitelné. Vyprávění dává divákům více informací než hrdince a tak napětí vyvstává z toho, kde se hrdince něco stane či kdy objeví to, o čem diváci již vědí. Většina záběrů z prostředí titulního domu je kompozičně pojatá tak, že okolo hrdinky je ponechán velký volný prostor, který ji jakoby ohrožuje – to nejen v převládajících větších záběrech, ale i v polodetailech a detailech. Ačkoli film stojí na stylu a většinu času se doslova nic neděje a pouze se buduje napětí, má film i chytrý scénář, jehož poučenost žánrem se projevuje jakoby mimoděk (třebas tím, že se hrdinka nechová jako typický žánrový moula a při vstupu do neznámého prostoru si vždy rozsvítí). Nadšení zámořské kritiky je tentokrát naprosto oprávněné - "The House of the Devil" je nejnápaditější a také řemeslně nejvytříbenější původní americký horor posledních let. (10.11.2009)