Dům ďábla

Na "The House of the Devil" se zpravidla oceňuje především věrná stylizace do formy osmdesátkových hororů, ale již méně se zdůrazňuje, že tvůrci v čele s režisérem a scenáristou Ti Westem nevytvořili poctu či reminiscenci na styl minulé doby. Jejich práce se stylem a postupy žánru je mnohem konstruktivnější, ostatně jistým důkazem může být fakt, že film vůbec neobsahuje žádné odkazy na starší tituly. Toto není retro, neboť retro ze své podstaty je jen módní osvojení něčeho, co bylo módní dříve. "The House of the Devil" by i v 80. letech byl naprosto originální a strhující film. Zvolený styl zde umožňuje, aby se diváci přijali vyprávění, které je diametrálně odlišné ode všeho, co dnes v hororu vzniká. Namísto dravého tempa, excesivních senzací či prvoplánových lekaček zde přichází až delikátně budované napětí. To de facto stojí na převrácení základního principu hororů – zpravidla totiž cosi neuchopitelného vstupuje do každodenní existence postav, tentokrát ale obyčejná postava vstupuje do neuchopitelného hororového domu. Hrdinka se v domě, kam přišla na základě inzerátu na hlídání dětí, chová naprosto přirozeně (lépe řečeno typicky pro hrdinky filmů 80. let, takže volá kamarádce, kouká na televizi, jí pizzu a tancuje na hudbu z walkmanu), ale právě prostředí, do něhož vstupuje je neuchopitelné. Vyprávění dává divákům více informací než hrdince a tak napětí vyvstává z toho, kde se hrdince něco stane či kdy objeví to, o čem diváci již vědí. Většina záběrů z prostředí titulního domu je kompozičně pojatá tak, že okolo hrdinky je ponechán velký volný prostor, který ji jakoby ohrožuje – to nejen v převládajících větších záběrech, ale i v polodetailech a detailech. Ačkoli film stojí na stylu a většinu času se doslova nic neděje a pouze se buduje napětí, má film i chytrý scénář, jehož poučenost žánrem se projevuje jakoby mimoděk (třebas tím, že se hrdinka nechová jako typický žánrový moula a při vstupu do neznámého prostoru si vždy rozsvítí). Nadšení zámořské kritiky je tentokrát naprosto oprávněné - "The House of the Devil" je nejnápaditější a také řemeslně nejvytříbenější původní americký horor posledních let. (10.11.2009)

Retro horor, který mě skoro celou dobu nudil a u kterého jsem bohužel i usínal se v závěru až neskutečně rozjel a nabídnul opravdu vítečnou přibližně 20 minutovou hororovou podívanou. Opravdu jsem mu chtěl vystřihnout odpad, protože málokdy u filmů usínám, ale díky závěru si tento retro pokus ode mě zaslouží 3 hvězdičky. (15.04.2010)

S výjimkou trochu rozporuplného konce, asi nejnapnutější horor, co jsem viděl, za což můžou zejména tři věci - nevíme vůbec, čemu hlavní postava čelí, posloucháme hodně exponovanou hudbu a hlavně, z ostatních hororů jsme zvyklí, že "to něco" (například lekačka) přijde mnohem dřív a jelikož nic nepřichází a pořád cítíme, že to přijít musí, jsme nataženi jako struna (jsme-li pozorní). Očekávání nějakého typického osmdesátkového hororu může způsobit zklamání, nedoporučuji, House of the Devil na mě působilo mnohem seriózněji. Po emoční stránce snímek podpořili i 4 zkurvení diváci v sále kina Aero, co nebyli schopni zavřít hubu na déle než půl sekundy. Omlouvám se za svůj výlev, ale pořád je to přijatelnější než vražda :-) (13.02.2010)

Chcel som dať *** a pol, ale za tú megacool old-school štylizáciu "musím" byť zhovievavý, lebo toto je retro jak sviňa! Parádny vizuál počnúc štýlovým úvodom až po záverečné titulky a lá 80 roky. Minimalizmus dotiahnutý a našponovaný na maximum, atmosféra strachu a prichádzajúceho zla narastá doslova každou sekundou. Tu nejde ani tak o obsah (ničím originálny) ale ten celkový prežitok, ktorý fakt stojí za to... (12.05.2010)

Rozumiem, že diváci, opovrhujúci bezduchými hororovými vyvražďovačkami si takýto počin, ktorý postupne buduje svoju atmosféru až do vynikajúceho finále, museli naplno vychutnať. A to isté by nastalo aj u mňa, pokiaľ by som si včas neuvedomil, že sa prvú hodinu okrem jednej delikatesne spracovanej vraždy nič podstatného nestalo..a ak vás 2/3 filmu ničím neohúrili a len 1/3 áno, bude hodnotenie dvojhiezdové. (14.07.2015)