Mlčení Lorny

Prostě vyprávěný zlomek nevyslovitelného příběhu ženy, která se jako většina lidí teprve na osudové hraně života a smrti učí rozumět ostatním i sobě samé. A to ostří je jako vždy předlouhé a nestejnoměrně naostřené. Banální obrazy, vyprázdněné scény, neporozumivé pokusy o stejně zbytečný dialog, končící canettiovskou „ejakulací, jež bídně živoří v gramatice,“ listují životem s neobvyklou (anebo až příliš běžnou) lhostejností, až se nakonec zdá, že se nic neodehrává. Nekonečné stopování chůze, nakládání s věcmi, oblékání a svlékání, všech všedních, cyklicky se opakujících úkonů, těch neduživých přírodnin lidské kultury, ale konečně vrcholí záhadným – a jediným skutečným, ryzím – dialogem, hovorem odevzdávajících se těl, nad nimiž snad i duše jenom žasnou. Mlčení, které ženu obklopuje, skličuje jako plíce, které se nedokáží naplno nadechnout, a zastavuje jakýkoliv pohyb přinejlepším v půli. Její cesta se tak ani nerozeběhne: otáčí se, jako by chtěla najít a pohltit svůj počátek. Vše se mění až s vírou v těhotenství, které vyváží spoluúčast na zločinu. Když žena počíná ke svému dítěti promlouvat, začíná její hlas konečně ožívat životem, a rodí se vedle nové bytosti také mateřština, dosud nejistý, nejvýš podvědomý led, přes nějž lze uniknout vsugerovaným vlkům. (09.12.2017)

Mám dost ambivalentní pocity, Mlčení Lorny je bezesporu zajímavým kouskem, i když jsem od jeho návštěvy v kině nic moc nečekal, dokázal mě připoutat na celých 100 minut. Přesto po jeho shlédnutí nejsem tak nějak "vnitřně uspokojen". Největší chyba? Vykreslení Lorny jako docela chladnokrevné a cílevědomé ženštiny, které její činy přerostou přes hlavu až do psychického kolapsu nejenže divák nevidí postupně, on se té přeměny jako kdyby ani nedočká, jen špekuluje co je špatně - a to si myslím, že je problém herecký a nechtěný... Jinak tak nějak na nic prstem ukázat nedokážu. Jako pozitivní beru střídmé a střízlivé ztvárnění celého příběhu (hl.hrdinka na plátně stráví spoustu časy mlčky, vykonávajíc různé "obyčejné" úkony - tyto úkony souvisí s dějem a každý chápe, že je Lorna musí vykonat, ve filmu ale na ně jako kdyby nejsme zvyklí, protože většinou nikdo nevidí důvod je ukazovat - to je velmi zajímavý přístup, který si mě nevtíravě našel a já to kvituju s potěšením). To je zhruba všechno co k tomu tak dokážu říct. Kvalitní evropský snímek. 7/10 PS: připojuji se k pochvale pro Jérémie Reniera alias feťáka Claudyho (03.04.2009)

Ze začátku trochu komplikované ve smyslu rozdělení sympatií, ale člověk je v podstatě vržen do rozehraného příběhu a chvilku trvá než se chytne. Od momentu, kdy se tak stane, jde ale o minimalisticky strhující sled událostí, které doznívají tak jak začaly, tedy náhle (chcete-li předčasně) a bez ukotvení. Za reálnou atmosféru vděčíme jednak bez výjimky přesným hereckým výkonům a v neposlední řadě střídmé a věcné režii i kameře. 85% (27.04.2009)

Film je sociálna dráma, ako si ju predstavujem. Lorna je mladé dievča, ktoré kvôli získaniu občianstva podstúpi fingovaný sobáš. Takéto veci sa určite vo svete dejú, toľko k faktografii. Ďalším aspektom filmu (okrem obviňujúceho tónu voči spoločnosti, umožňujúcej takéto praktiky), je tu citová stránka príbehu. A tá bola zvládnutá bravúrne – obidvaja herci v hlavných úlohách sú autentickí. Lorna nerozpráva veľa. Často ide o gestá, mimiku a Lornina postava umožňuje divákovi stotožňovať sa alebo naopak konfrontovať s jej počínaním. Autori nám v tomto smere nechali dostatok priestoru na premýšľanie, aj otvorený koniec k tomuto pocitu prispieva. (17.02.2024)

Film o jedné v podstatě hloupé malé rybě, která nemá ani náznak kontroly nad svým životem, a i když si sama myslí, že všechno dělá právě proto, aby tu kontrolu nabyla, nakonec musí přijít deziluze. Lorna na mě působí mnohem víc na osobní než sociální úrovni, vlastně jako sociální drama mě nepřišla moc zajímavá, ale to není špatně, protože ona osobní rovina mě zaujala víc, než je u Dardennů běžné. (06.09.2015)