Mlčení Lorny

Velké ideály a špinavé ruce Lorně nesvědčí. Protest proti surovému okolnímu světu, který v ní začíná klíčit, prorůstá do symboliky nového života a zachování, které Lorna pěstuje ve svém srdci a nikoli ve svém těle. Tento prvek rozhýbe řád věcí a naplní její život nadějí. Intimní, civilní snímek, který není veselý ale ani smutný. (12.05.2009)

Dítě se mi líbilo hodně, Jérémie Renier je vážně skvělej (škoda, že tady nemá víc prostoru), ale tohle byla prostě nuda a ani tomu příběhu jsem nějak nedokázal dostatečně uvěřit, takže mi některé jednání hlavní postavy přišlo spíš nelogické (hlavně konec).. Dardennové mě tímto zkrátka nezaujali, přičemž jejich kvality jim rozhodně neupírám a budu se těšit na další zážitek. (21.03.2009)

Stále stejní, a přitom tak noví Dardennové, či tak noví, ale přitom stále stejní Dardennové? Těžko říct, protože nezáleží ani tak na tom, nakolik jste obeznámeni s tvorbou oblíbenců v Cannes, kteří si "odtud" odnesli Zlatou palmu za ROSSETU a DÍTĚ, ale jestli přijmete zlom v druhé polovině. Jejich pozorovatelský odstup, známý ze SLIBU či SYNA, se zde postupně promění ve vyprávění z pohledu hlavní ženské postavy, jejíž psychické stránce se uzpůsobuje eliptické vyprávění a i míra informací a způsob jejich dávkování je závislý na ní. Zájem o lidi žijící na okraji společnosti, kteří se zapletou se zločinem (nelegální přistěhovalectví - SLIB, předčasná dospělost a zodpovědnost za druhé, např. za na drogách závislou matku - ROSSETA , SYN - vyrovnání se s minulostí: vražda, zbavení se novorozence kvůli obživě - DÍTĚ), zůstává, stejně tak poukázání na vazbu mezi nimi a státními institucemi. Na leitmotiv - smíření se se svým svědomím prostřednictvím pokání - prostupující celým dílem belgických bratří je ale nahlíženo v druhé polovině až nábožensky a ústřední postava, přestože ji zůstává naděje na záchranu, není schopna čelit svému čini, vyrovnat se s ním, čímž se odřizuje od společnosti. Od Bressona k Buňuelovi aneb deprese z represe. (20.03.2009)

Novodobá forma prostituce, děvčata z chudých zemí se neprodávají na ulici, prodávají se jako nevěsty. V podstatě jde o to stejné. Pasák určuje, co bude vhodné, na soukromí je málo prostoru. Proč Mlčení? Lorna přece mluví a je i dost výmluvná. Mlčí, když by měla mluvit? Je uzavřená? Prakticky nic se nedovíme o jejích motivech. Ano, má chlapce, chtějí spolu podnikat, chybí jim peníze, ale proč právě takto? Co jí vedlo, aby překročila danou hranici? Pro mě jedná naprosto iracionálně a nezodpovědně, ale její tklivá neotřelá krása je působivá. (27.02.2020)

Prostě vyprávěný zlomek nevyslovitelného příběhu ženy, která se jako většina lidí teprve na osudové hraně života a smrti učí rozumět ostatním i sobě samé. A to ostří je jako vždy předlouhé a nestejnoměrně naostřené. Banální obrazy, vyprázdněné scény, neporozumivé pokusy o stejně zbytečný dialog, končící canettiovskou „ejakulací, jež bídně živoří v gramatice,“ listují životem s neobvyklou (anebo až příliš běžnou) lhostejností, až se nakonec zdá, že se nic neodehrává. Nekonečné stopování chůze, nakládání s věcmi, oblékání a svlékání, všech všedních, cyklicky se opakujících úkonů, těch neduživých přírodnin lidské kultury, ale konečně vrcholí záhadným – a jediným skutečným, ryzím – dialogem, hovorem odevzdávajících se těl, nad nimiž snad i duše jenom žasnou. Mlčení, které ženu obklopuje, skličuje jako plíce, které se nedokáží naplno nadechnout, a zastavuje jakýkoliv pohyb přinejlepším v půli. Její cesta se tak ani nerozeběhne: otáčí se, jako by chtěla najít a pohltit svůj počátek. Vše se mění až s vírou v těhotenství, které vyváží spoluúčast na zločinu. Když žena počíná ke svému dítěti promlouvat, začíná její hlas konečně ožívat životem, a rodí se vedle nové bytosti také mateřština, dosud nejistý, nejvýš podvědomý led, přes nějž lze uniknout vsugerovaným vlkům. (09.12.2017)