Valčík s Bašírem

Režisér Ari Folman se vytasil s několika vpravdě geniálními nápady, ať už obsahovými = vypravěčský styl rozpomínání se, kdy si jednotlivé střípky vzpomínek musí společně s hlavním hrdinou poskládat do konečného celku i divák, a nebo formálními = ohromě sugestivní a hravá animace. Závěr pak na mě dolehl naprosto nekompromisně. Neviděla jsem japonské Okuribito, které získalo letošního (2008) Oscara za neanglicky mluvený film... ale dost možná ho "Valčíku" vyfouklo jen velmi těsně. (06.03.2009)

Dynamika animace prolnutá s perfektním soundtrackem, strhujícím půdorys o hledání vlastní paměti prosycený životním pocitem a postojem ne nepodobným americké reflexi Vietnamu v 80. letech. Neustále to jiskří kdesi na hranici dokumentárnosti a animáckého artu (estetika obrazu je moderní, jednoduchá a neskonale působivá). Co je však na Baširovi nejlepší? Určitě jednoduchá metafora a narativní trik v jedné figuře – hledání paměti jako malování, prostředkování traumat "vzdalujícím objektivem" animace... a nakonec zhroucení všech bariér tváří tvář drastické realitě. To, že ona "realita" je totožná s tím, co denně sledujeme s výrazem nezúčastněných pozorovatelů v přívalech zpráv, je jen sarkastický podtón jako malý velký bonus filmu. Valčík s Bašírem vrcholí tak působivě jako málokterý válečný film. Ari Folman bravo! (26.01.2009)

I mne přikovala animace. Pátrání Ariho po ,,oknech" a zjevující se smečce bylo zpracováno způsobem, jaký jsem ještě neviděl. Nikdy jsem neměl moc rád vážně míněné animáky a ani na ně nejsem specialista. Nevyhledávám je. Toto byl experiment, protože mne zaujalo téma Izraelsko - Palestinského konfliktu a viděl jsem pár screenshotů na netu. To to byl vizuální skvost, perfektně probarvený vhodně zvolenou hudbou...např. poklidné ráno se zpívající osádkou obrněné kolony ..prostě paráda. Závěrečný předěl jsem nečekal a o to více mne film zasáhl. Perfektní protiválečný snímek o traumatu z prožitých hrůz jednoho z vojáků. (29.07.2011)

Mrazení v zádech mám ještě teď - pár hodin po projekci. Sice s Persepolisem mají společného jen Blízký východ, to je ale tak všechno. Pro mě je to zcela odlišný film, jak příběhem, tak svou animací. O událostech v Libanonu a Bejrůtu jsem doposud mnoho nevěděl. Je to taková válka ve Vietnamu přesunutá na blízký východ. Už od první minuty si můžete spolu s animací užívat skvělé zvukové efekty a hlavně hudbu. Ta vás doprovází po celou dobu filmu. Ať už v tichém podání jako podkres nebo na plný pecky jako součást děje. Jediné ticho nastane v závěrečný minutě filmu a vy v sále slyšíte najednou vlastní tlukot srdce. Animace je sice "jednoduchá", ale dokonale zpracovaná a vy si můžete vychutnat každý detail. Příkladem mohou být scény s psychiatrem, kde si vždy v pozadí hraje dítě. Nebo samotné vystupování nahých vojáků z moře, které se ve filmu opakuje a kolem kterého se celý film točí. Teprve až v druhé polovině filmu zjistíte, proč se film jmenuje Valčík s Bašírem a musím uznat, že lepší název se pro tenhle film nedal vymyslet. Ta scéna kdy se opravdu tančí valčík s Bašírem (Libanonský prezident) je nezapomenutelná a pro tenhle film symbolická stejně, jako je symbol poupě pro film Občan Kane. (22.01.2009)

„Dokud maluješ, je to v pořádku, ale nenatáčej“ zní prosba jednoho z režisérových přátel a je to zároveň nejlogičtější opodstatnění animované formy. Folman si může dovolit ukázat nám nepřikrášlenou pravdu, ale zároveň má obrovský rezervní prostor pro vlastní fantazii, pro ukázáni záběrů, které by jako dokumentarista nikdy nezískal. Sledujeme jakousi objektivní realitu subjektivním pohledem. Reálné události nám vyjma té poslední, zlomové, nejsou zprostředkovány stylem důsledné rekonstrukce, nýbrž nesouvislých úlomků paměti, do níž se vždycky nejvíce zaryjí ty nejvýraznější momenty. Jiné jsou z ní zase vytlačeny kamsi do podvědomí, jehož probádání je Folmanovým cílem – chce najít vnitřní jistotu, oddělit noční můry od skutečně prožitého. Rozdíl mezi obojím stírá důsledně (titulní valčík je toho dobrým důkazem). Prolínáním snu a reality jakoby neustále zpochybňoval možnosti našeho poznání. V závěru podaným důkazem, že si nevymýšlel, nás vrací nohama na zem, je to jako náhlé probuzení. Když vezmeme v potaz nadále nejistou situaci v Gaze, lze dokonce mluvit o dvojím probuzení – z filmu animovaného do filmu dokumentárního, z filmu jako takového do okolní nefilmové reality. Marně bych mezi loňskou produkcí hledal něco audiovizuálně oslnivějšího a v hledání nových cest (sebe)poznání originálnějšího, za poněkud nešťastné však považuji zakomponování elementů tradičního dokumentu (především výpovědi mluvících hlav), které Valčík štěpí na dva značně odlišné snímky. Soudě dle vlastního, nijak výrazného emočního zážitku, nelze vycházet vstříc pravdě i divákovi. Ne současně. Chápu ale, že jde do jisté míry o problém individuální, závislý na přístupu každého diváka: chci sledovat napínavé drama s nečekaným vyústěním, nebo pokus pravdivě vypovědět o jedné pozapomenuté kapitole dějin? Nějak jsem se nedokázal rozhodnout. 80% Zajímavé komentáře: Tetsuo, Renton, Marigold, kiddo, Niktorius, kikuka (12.03.2009)