Tōkyō sonata
Tokyo Sonata
Režie:
Kijoši KurosawaScénář:
Sačiko TanakaKamera:
Akiko AšizawaHrají:
Terujuki Kagawa, Kjóko Koizumi, Kódži Jakušo, Jú Kojanagi, Haruka Igawa, Tao Cučija, Kandži Cuda, Kendži Kawahara, Kazuja KodžimaObsahy(4)
Ryuhei Sasaki je typickým japonským obchodníkem a jeho rodina, kterou živí, by si na první pohled neměla mít na co stěžovat. Jak jeho manželka Megumi, tak synové Takashi a Kenji mají v podstatě všechno, co si kdy přáli. Ale nikdo z nich netuší, že se věci brzy změní, protože Ryuhei právě přišel vinou přesunu jeho firmy do Číny o práci. A jelikož byl vychováván v rigidních poměrech, stydí se nyní tuto událost oznámit svým blízkým a raději předstírá, že je všechno v pořádku, na obědy chodí do chudinských vývařoven a doufá, že brzy najde jinou práci, které je však v Tokiu nedostatek. Ostatně tento problém řeší i Ryuheiho starý přítel Kurosu, s nímž se muž jednoho dne setká. Ani on však nedonutí poníženého Ryuheiho k přiznání a raději hraje jeho hru s ním, stejně jako Megumi, která svého muže jednou náhodou zahlédne bloumat po městě, ale nechce se s ním dostat do sporu. A i synové začnou brzy cítit, že je cosi v nepořádku. Jenže vzájemné bloky, vytvořené dlouhodobým odcizením obou generací rodiny, bráni všem jejím členům cokoli změnit. Otevřené, na komunikační problémy soudobé japonské společnosti odkazující drama Kiyoshiho Kurosawy slavilo úspěch nejen v roce 2008 při mezinárodní premiéře na festivalu v Cannes, ale také na tuzemském Febiofestu. (oficiální text distributora)
(více)Videa (6)
Recenze (39)
Pro me jednoznacne plny pocet hvezd, Kiyoshi Kurosawa predvadi v tomto filmu svuj vrchol. Scenar je mene mysteriozni a prekvapive civilnejsi nez jsme u rezisera zvykli, ovsem az na par tipickych - rekl bych primo rukopisnych momentu. Herecky je pak film opravdovou lahudkou stejne jako Claude Debussy na zaver. ()
Nemůžeš být jiný, než jsi. 1) Když pomyslím, co všechno se ve filmu odehraje, tak mě až překvapuje absence deprese, kterou bych po takové nadílce očekával. Ne, že by to film nemyslel vážně, ale všem životním kopancům dokáží jeho hrdinové čelit s otevřeným hledím. Pokud jsou autentičtí, pak se asi není třeba o osud Japonska obávat. 2) Ztráta zaměstnání v 46 letech u člověka, který vlastně nic neumí, v kultuře, kde věrnost firmě znamená více, než věrnost ženě, zde funguje jako katalyzátor, který obnažuje latentní problémy v soužití rodiny. Bezradný hlavní hrdina ve své bláhové snaze neztratit tvář vedle touhy ho pořádně zmlátit ve mně vzbuzoval i soucit. Spoluscénárista a režisér 53letý Kiyoshi Kurosawa to asi vnímal podobně, protože svého hrdinu věru nešetřil. 3) Největší přínos filmu nevidím v zobrazovaném příběhu, ale v pro Evropana exotických japonských reáliích. Učitel, který ztratí autoritu ve třídě poté, co je obviněn svým žákem, že si prohlížel pornografický časopis? Do detailů propracovaná image zaměstnaného člověka, kterou si pěstuje nezaměstnaný Sasakiho spolužák ze střední školy? Otec, který ze strachu o ztrátu rodičovské autority odmítne změnit své staré rozhodnutí o nesouhlasu s hodinami klavíru pro svého syna, i když vlastně není proti? Vítejte v Japonsku. 4) Koan, který se ve filmu objeví těsně před koncem a který tvoří moto mého komentáře, asi nejlépe vystihuje podstatu snímku. ()
Precizní vystižení rozpadu jedné obyčejné japonské rodiny a jejího následného "nového počátku". Obecně u mě sice v poslední době vedou spíše komedie než dramata, avšak tohle mě dokázalo svou atmosférou a nevšední kamerou přikovat na místě. Se zájmem jsem sledovala tu komunikační propast mezi jednotlivými členy rodiny a uvědomila si, že to zároveň poměrně ostře poukazuje na problémy v dnešní japonské společnosti - a nemám na mysli jen ty, co se týkají komunikace a generačních rozdílů, ale i jiné (například problémy týkající se zaměstanání a hledání práce). Jednalo se o skutečně zajímavý náhled do japonského života a jeho těžkostí. ~(4,5★)~ ()
Konečně zase rodinné drama bez slz, moralizování a tragikomických vsuvek, nic zde není zbytečné vše má svůj důvod a jasné (někdy až příliš jasné) sdělení, takže by se některé scény asi neměly brát tak doslovně (viz třeba závěrečná, která sice je působivá, ale že bych jí věřil, to se říct nedá). Přišlo mi opravdu zajímavé, jak se tento film s každou další minutou vyvíjel do trochu jiné podoby, přesto si ale udržel celistvou formu, dvě hodiny mi utekly opravdu rychle. Jestliže jeden z předchozích filmů Kiyoshi Kurosawi, Charisma, byl o hledání smyslu života, Tôkyô sonata je o jeho nalezení. Ještě bych rád vyzdvihl hudbu Kazumasa Hashimota, ideálnější OST, které na sebe nestrhává pozornost, ale jen dokresluje pocity, si film asi nemohl přát. ()
Našlápnuto to má dobře - hodně depresivní, ale citlivě podané trable s hledáním práce a související ztráta sebedůvěry. Dvacetiletému může znít jako z jiné planety, po třicítce nad tím člověk začne přemýšlet a část pětačtyřicátníků se v tom najde. V druhé půli už mi to ale přišlo hodně mimo a osudy rodiny mě víceméně přestaly zajímat. Hudba zvolená velmi dobře ať už ústřední melodie nebo finální Clair de Lune. ()
Reklama