Tōkyō sonata
Tokyo Sonata
Režie:
Kijoši KurosawaScénář:
Sačiko TanakaKamera:
Akiko AšizawaHrají:
Terujuki Kagawa, Kjóko Koizumi, Kódži Jakušo, Jú Kojanagi, Haruka Igawa, Tao Cučija, Kandži Cuda, Kendži Kawahara, Kazuja KodžimaObsahy(4)
Ryuhei Sasaki je typickým japonským obchodníkem a jeho rodina, kterou živí, by si na první pohled neměla mít na co stěžovat. Jak jeho manželka Megumi, tak synové Takashi a Kenji mají v podstatě všechno, co si kdy přáli. Ale nikdo z nich netuší, že se věci brzy změní, protože Ryuhei právě přišel vinou přesunu jeho firmy do Číny o práci. A jelikož byl vychováván v rigidních poměrech, stydí se nyní tuto událost oznámit svým blízkým a raději předstírá, že je všechno v pořádku, na obědy chodí do chudinských vývařoven a doufá, že brzy najde jinou práci, které je však v Tokiu nedostatek. Ostatně tento problém řeší i Ryuheiho starý přítel Kurosu, s nímž se muž jednoho dne setká. Ani on však nedonutí poníženého Ryuheiho k přiznání a raději hraje jeho hru s ním, stejně jako Megumi, která svého muže jednou náhodou zahlédne bloumat po městě, ale nechce se s ním dostat do sporu. A i synové začnou brzy cítit, že je cosi v nepořádku. Jenže vzájemné bloky, vytvořené dlouhodobým odcizením obou generací rodiny, bráni všem jejím členům cokoli změnit. Otevřené, na komunikační problémy soudobé japonské společnosti odkazující drama Kiyoshiho Kurosawy slavilo úspěch nejen v roce 2008 při mezinárodní premiéře na festivalu v Cannes, ale také na tuzemském Febiofestu. (oficiální text distributora)
(více)Videa (6)
Recenze (39)
Konečně zase rodinné drama bez slz, moralizování a tragikomických vsuvek, nic zde není zbytečné vše má svůj důvod a jasné (někdy až příliš jasné) sdělení, takže by se některé scény asi neměly brát tak doslovně (viz třeba závěrečná, která sice je působivá, ale že bych jí věřil, to se říct nedá). Přišlo mi opravdu zajímavé, jak se tento film s každou další minutou vyvíjel do trochu jiné podoby, přesto si ale udržel celistvou formu, dvě hodiny mi utekly opravdu rychle. Jestliže jeden z předchozích filmů Kiyoshi Kurosawi, Charisma, byl o hledání smyslu života, Tôkyô sonata je o jeho nalezení. Ještě bych rád vyzdvihl hudbu Kazumasa Hashimota, ideálnější OST, které na sebe nestrhává pozornost, ale jen dokresluje pocity, si film asi nemohl přát. ()
Krásnych 80minút smutne zahalených do japonského chladu zaznamenávajúcich pre nás, Európanov, na čom je založená autorita muža v tamojšej spoločnosti. A príde nezmyselná "príhoda" so zámočníkom a jednoduchosť strieda pseudospiritualita, ktorej vrcholom je prehlásenie: "Prosím, neubližuj si. Tebou nemože byť nikto iný než Ty. To je jediné, čoho sa musíme držať.." ()
Nemůžeš být jiný, než jsi. 1) Když pomyslím, co všechno se ve filmu odehraje, tak mě až překvapuje absence deprese, kterou bych po takové nadílce očekával. Ne, že by to film nemyslel vážně, ale všem životním kopancům dokáží jeho hrdinové čelit s otevřeným hledím. Pokud jsou autentičtí, pak se asi není třeba o osud Japonska obávat. 2) Ztráta zaměstnání v 46 letech u člověka, který vlastně nic neumí, v kultuře, kde věrnost firmě znamená více, než věrnost ženě, zde funguje jako katalyzátor, který obnažuje latentní problémy v soužití rodiny. Bezradný hlavní hrdina ve své bláhové snaze neztratit tvář vedle touhy ho pořádně zmlátit ve mně vzbuzoval i soucit. Spoluscénárista a režisér 53letý Kiyoshi Kurosawa to asi vnímal podobně, protože svého hrdinu věru nešetřil. 3) Největší přínos filmu nevidím v zobrazovaném příběhu, ale v pro Evropana exotických japonských reáliích. Učitel, který ztratí autoritu ve třídě poté, co je obviněn svým žákem, že si prohlížel pornografický časopis? Do detailů propracovaná image zaměstnaného člověka, kterou si pěstuje nezaměstnaný Sasakiho spolužák ze střední školy? Otec, který ze strachu o ztrátu rodičovské autority odmítne změnit své staré rozhodnutí o nesouhlasu s hodinami klavíru pro svého syna, i když vlastně není proti? Vítejte v Japonsku. 4) Koan, který se ve filmu objeví těsně před koncem a který tvoří moto mého komentáře, asi nejlépe vystihuje podstatu snímku. ()
Pro me jednoznacne plny pocet hvezd, Kiyoshi Kurosawa predvadi v tomto filmu svuj vrchol. Scenar je mene mysteriozni a prekvapive civilnejsi nez jsme u rezisera zvykli, ovsem az na par tipickych - rekl bych primo rukopisnych momentu. Herecky je pak film opravdovou lahudkou stejne jako Claude Debussy na zaver. ()
Japonská herečka, Kjóko Koizumiová, je hádam tou najväčšou možnou vábničkou, prečo dať vôbec práve tejto rodinnej dráme, akú, takú šancu, pretože jej vari najživšia postava - Megumi Sasakiová, je zrejme tým najpozitívnejším článkom, inak dosť sentimentálneho počinu pod taktovkou Kijoša Kurosawu, ktorý si zrovna tentoraz, bohužiaľ, poriadne nepostrážil ani「strihovú skladbu」, kvôli čomu v podstate samotný film strácal na atraktivite ako celok... • Tento dojem pravdepodobne pochádza už z toho prostého hľadiska, že sa scenár chcel venovať ("zavďačiť") asi každému jednému členovi rodiny, pričom to ale nečinil svedomito, povedzme len útržkovito, až tým oveľa viacej『tlačil na pílu』, než je prípustné, a to ani nehovoriac o tom, akonáhle vstúpila na scénu postava v podaní Kódžiho Jakušoa, ktorá ako by normálne pochádzala z úplne iného filmu, čím snímka u mňa snáď definitívne stratila možnosť na vyššie (z)hodnotenie, pritom samotný začiatok príbehu je vskutku ešte veľmi sľubným, prezentujúcim zaujímavú konšteláciu ústrednej postavy Ryuheia Sasakiho v podaní Terujukiho Kagawu, ktorý síce nebol na prvý pohľad extra sympatickým, no i napriek tomu sa celé「filmové dianie」začalo priamo od neho odvíjať. Skrátka, čochvíľa tento protagonista prichádza o svoje dobre platené zamestnanie, čím ako sa zvyčajne zvykne hovorievať, „doterajší nadštandardný spôsob života sa začne otriasať v samých základoch”, keďže túto skutočnosť pred rodinou neustále tají, tak sa väčšinou správa presne tak, ako by sa ani nechumelilo. Jednoducho povedané, žene, ani dvom synom o tejto krutej realite necekne ani jedno slovo, tým by jeho osobnosť utrpela veľkú porážku, a preto sa každé ráno vždy vytráca s tým, že chodí stále do práce... • Ďalšou devízou tohto filmu sú ďalšie tajomstvá našich postáv, a do toho sa tiež ešte primiešajú i sociálne pomery Japoncov a politika, čím sa divákovi snáď automaticky predsúvajú zmätočné ukazovatele, a tak sa nedokáže kvalitnejšie sústrediť ani na jeden z nich, i keď podotýkam, že Sasakiovci sú trvalo neoddeliteľnou časťou celej Tokijskej sonáty, no miestami sami pôsobia chaotickejšie, ako by sa mohlo zdať. • Neviem, či by som si ich mohol dovoliť označiť, ako dynsfunkčnú famíliu, alebo nejakým iným smerom rozvrátenú, no svoju recenziu vzápätí podtrhujem aj tým dodatkom, že vzťahy medzi nimi boli zvyčajne naštrbené, keď ani nie medzi matkou a jej synmi, ako najskôr medzi autoritatívnym otcom a následne potom sa to vzťahuje i na jeho synátorov v podobách Kendžiho & Takašiho, ktorí majú so svojim otcom - mimoriadne komplikovanú zviazanosť. • Finále je takou podivuhodnou bodkou za celým predchádzajúcim dianím, za ktorým by som mohol kľudne pridať i sám výkričník? ()
Reklama