Louise-Michel

Občas velmi drsná, nevybíravá komedie, ale občas jen honění ega nad svou výjmečností a podivností. Filmů o pomatených asociálních outsiderech, jenž živoří na pokraji naší "krásné a zářivé" společnosti je dosti a dosti. Louise-Michel tak zkrátka nic nového nenabízí a zkušeného diváka nepřekvapí ani svým cynismem a černočerným humorem. (09.02.2011)

Filmovému divákovi znechucenému požíráním filmů vařených stále podle týchž receptů, navíc z čím dál tím ošizenějších ingrediencí je tady servírován po dlouhé době původní vydatný pokrm a někomu, kdo na to není dopředu připravený (jako například já) se možná nebude úplně lehce trávit... Scénář, režie, kamera a hlavně použitý humor a herecké výkony jsou velice originální a v podstatě nepodobné ničemu z poslední doby ani z doby před ní (ten humor možná opravdu vzdáleně připomíná Monty Pythony). Je to umělecké dílo v pravém slova smyslu - realitu nenapodobuje ani nepopisuje - samo je realitou (hodně zvláštní) - tudíž není až tak třeba se pozastavovat nad extrémně vyhrocenými sociálními rozdíly jak z Dickense - chudí jedí červi a bohatí řídí svoje firmy vleže u bazénu. I bez toho by se filmu povedlo poněkud obrousit hrany mého pravicového přesvědčení. Dvě připomínky - u úvodní scény z krematoria jsem nějak nedával pozor, myslel jsem, že jde o reklamu či upoutávku a její smysl mi zcela unikl. A biofarma, kde majitelé topí vlastními exkrementy - to je laciné... Celkový dojem - dostalo se mi něčeho úplně jiného, než jsem čekal (na základě recenze z Respektu), v kině jsem tak trochu vyjeveně čuměl a čumim ještě teď. Bude to třeba nechat uzrát. (19.09.2009)

„Buy, sell, buy, sell, buy, buy, sell, buy…“ Anarchistická komedie stvořená krizí z nadbytku. Plebejsky přímá a svým humorem (s)prostá, přitom postmoderně zahlcená motivy, umožňující pozornějším divákům několikeré čtení (východ dělnic z továrny a šmírování klíčovou dírkou třeba musí potěšit filmové historiky). Ztráta zaměstnání znamená ztrátu jistot, zde konkrétně ohledně žánru filmu, pohlaví aktérů i toho, co dnes je a není v umění přípustné. Sranda z jedenáctého září a zabití kojence. Kdo to trumfne? Stylem, kdy statická kamera snímá komické výjevy, má Louise-Michel nejblíže ke grotesce, humor je ale mnohem cyničtější, mnohem méně předvídatelný a někdy spočívá už v tom, kde je kamera umístěna a jak se ne/hýbe. V tom, jak provokuje každým záběrem a přitom zůstává neskutečně zábavným (tzn. diváky nasírá, ale snesitelně), je film unikátní. Podobně jako Borat, oproti kterému si ale coby ryzí fikce může dovolit ještě víc. 85% Zajímavé komentáře: JFL, Radko, Bluntman, Jansen, Pett.Luke (28.11.2014)

Co je platný černočerný scénář a satira hnípající do hospodářské krize, USA a lecčeho dalšího, když mě na Louise-Michel stejně nejvíce bavil způsob, jakým je ten film udělaný. Díky výbornému nápadu, natočit takřka celý snímek pomocí statických záběrů, to totiž skoro až vypadá, že sledujeme velice bizarní divadlo nebo hodně, hodně divnou reality-show (ano, ještě mnohem divnější než jsou ty "normální") obsahující několik opravdu podařených pasáží. Na mysli mám třeba funebrácký prolog, bloudění mezi zaparkovanými karavany nebo závěrečný tanec. Ale to jsou jen takové tři epizodky, zbytek mi ničím výjimečný nepřišel. Nemůžu říct, že by mě příhody Louise a Michela nudily. Jen byly dost divné a většinu času jsem nevěděl, co si o nich myslet. První nájemná vražda byla navíc doslova nechutná a málem jsem vypínal. (19.10.2011)

Ačkoli by nevybíravost zdejšího ataku na kapitalistickou společnost a ekonomické vazby v jejích základech mohla zavdávat k domněnce, že Delépine-Kervern točí pro úzké publikum apriorních radikálů, je jejich humor naopak principielně přístupný všem. Tvůrci se totiž nikomu nepodbízejí a strefují se bez rozdílu do každého. Není to však palba chaotická či neuvážená. Naopak nese nepřehlédnutelné doklady až odstřelovačské preciznosti – každý dokonale vybroušený gag či vtip má své místo v celku díla a současně vypovídá mnohé o postavách i divácích, kteří na něj reagují. Nejen díky dramaturgicky důmyslnému scénáři, směřujícímu k zásadnímu odhalení o identitě hlavních postav, lze "Louise-Michel" označit za podpásovou nuzáckou parafrázi na japícký "Klubu rváčů". Stejně jako deset let starý kultovní titul nabízí i francouzská satira nekorektní zábavu i výstižnou výpověď o dobové západní společnosti (je až k nevíře, jaké množství symptomů doby - od paranoie přes bio potraviny po adoptování dětí z chudých zemí pracháči - dokáží tvůrci ve vyprávění obsáhnout). (10.09.2009)