Louise-Michel

Letos mi největší radost vedle formálně progresivních blockbusterů dělají tzv. "malé velké filmy", které ale nejsou oněmi pověstnými festivalovými crowd-pleasery, nýbrž podvratnými a kontroverzními snímky, které vyvolávají rozporuplné reakce. LOUISE-MICHEL jedním z takových bezpochyby je, protože je nesmlouvavá/ý vůči všemu a všem (bohatým, chudým, věřícím, protestantům, ženám, mužům, postiženým, umírajícím, zvířatům...), přičemž všemu tomu černému humoru a satirickému postihnutí problémů dnešní společnosti (ekonomická krize, paranoidní teorie o vládních spiknutích, ekologický způsob života, přistěhovalectví, adopce...) nechybí inteligence. Nevzpomínám si na komedii (i když velice zlou, nesmlouvavou a jízlivou, přitom chápavou a neodsuzující, "pouze" ukazující bezvýchodnost na všech stranách), u které bych mohl napsat, že se dá analyzovat její stylistická stránka (setkáme se zde s celým rejstřík nápaditého využití kamery v komedii, od veliké hloubky ostrosti po práci s mimozáběrovým polem...) a pozastavovat se nad přechody mezi žánry a jejich ohýbáním, celkovou "nevyhraněností" (od titulního názvu po pohlaví hlavních postav až k tělu celého filmu). Překvapení roku a jeden z nejoriginálnějších snímků vstoupivších do naší kinodistribuce, na kterém je patrná inspirace Royem Anderssonem a Akim Kaurismakim (snad jediné "škatulky", ke kterým lze LOUISE-MICHEL alespoň trochu přiřadit). (24.09.2009)

Co je platný černočerný scénář a satira hnípající do hospodářské krize, USA a lecčeho dalšího, když mě na Louise-Michel stejně nejvíce bavil způsob, jakým je ten film udělaný. Díky výbornému nápadu, natočit takřka celý snímek pomocí statických záběrů, to totiž skoro až vypadá, že sledujeme velice bizarní divadlo nebo hodně, hodně divnou reality-show (ano, ještě mnohem divnější než jsou ty "normální") obsahující několik opravdu podařených pasáží. Na mysli mám třeba funebrácký prolog, bloudění mezi zaparkovanými karavany nebo závěrečný tanec. Ale to jsou jen takové tři epizodky, zbytek mi ničím výjimečný nepřišel. Nemůžu říct, že by mě příhody Louise a Michela nudily. Jen byly dost divné a většinu času jsem nevěděl, co si o nich myslet. První nájemná vražda byla navíc doslova nechutná a málem jsem vypínal. (19.10.2011)

Tohle je jeden z těch filmů, ve kterém nenajdete žádnou normální postavu a všichni se tu chovají divně. Jelikož se ale jedná o absurdní komedii, tak to snad ani nemohlo dopadnout jinak. Na celém filmu mě nejvíc zaujala zvolená forma, protože ta je přesně taková, jak mám rád - využívá kouzlo statických záběrů. A velmi povedených, popravdě. Fakt, tady jsem si skoro všechny záběry strašně užíval a několik bych označil dokonce i za poetické. Co se humoru týče, první dvě třetiny ten film baví skvěle, párkrát jsem se u něj zasmál nahlas, bohužel v té poslední třetině to začne upadat. Ne, že by došly nápady, ale jejich provedení ne vždy funguje. Tak jako tak se mi ten film líbil a 4* si zaslouží. (22.07.2020)

Hlavní hrdinkou je tady dáma, která si obstárává jídlo tak, že než jde do práce nalíčí na balkoně past na myši a když večer přijde vezme z pasti chycenýho holuba a večeře je na světě: No a teď si představte, že tato dáma přijde o práci a rozhodne se situaci s pomocí svých propuštěných kolegyň řešit. Při některých scénách a dialozích jsem měl pocit, že ve Francii při psaní scénáře měli magoři vycházky, protože tohel ze sebe normální mozkovna nevyflusne, na druhou stranu z filmu je jasně cítit sociální podtext a to staví tuhle nekompromisní černohumornou záležitost ještě do kvalitnějšího světla. (22.12.2013)

Velmi cynická, originální a v neposlední řadě zábavná procházka za dělnickou spravedlností. Na povrchu mírně levicová „agitačka“ (nikdy mě nepřestane překvapovat, jak je toto téma ve Francii stále živé), uvnitř drtivý knock-out pokrytecké společnosti. Louise-Michel vyvolává zvláštní směsici pocitů oscilující někde mezi neřízenou cynickou zábavou a bolestným soucitem a dává tak vzniknout opravdu netypickému zážitku, který je odlišný od všech (rádoby)pobuřujících, kritizujících a všemožně hodnotících snímků, které se zabývají kritikou soudobé společnosti. Pichlavost snímku je navíc podpořena minimem stylizace (na rozdíl od Bruna), převážně statickou kamerou, někdy i mírně roztřesenou, barvy jsou použity velmi střídmě, obraz je prostě nadmíru střízlivý. Dvojice Kerven – Delépine nejsou tvůrčími anarchisty v pravém slova smyslu, ale jejich styl se tomu velmi blíží. (20.11.2009)