V moci davu

mozaika několika na sobě nezávislých příběhů, která dokáže být vtipná, smutná a trapná (dost často zároveň) a která se snaží prozkoumat lidské tendence jít s davem, nejít s davem a naopak překračovat hranice (svoje nebo ty společenské) a jako bonus standardní přizdisráčství . Ostlund už ve svém druhém filmu slušně vystrčil růžky a i když to ještě není jeho stoprocentní výkon, solidně se mu blíží. Osobně mám rád tyhle zdánlivě nikam nevedoucí slepence a tohle mi slušně sedlo...70% (08.06.2023)

Jednoducho a nenásilne zobrazené bariéry, úskalia a intrigy, ktoré nám snová spoločnosť. A morálne dilemy s nimi spojené. Priznať svoje poklesky či nechať za nás trpieť iných? Byť populárny v kolektíve alebo odmietnuť sa prispôsobiť, keď je to v rozpore s naším presvedčením? Svedomie či ľahostajnosť a pokrytectvo? Všimli ste si aj vy tú paralelu s virtuálnym spoločenstvom, v ktorom sa práve nachádzame? (19.06.2014)

Oproti debutu už ide o vyzretejšie dielo, zároveň ale nemá ten anarchistický amatérsky drajv Mongoloida s gitarou. Osobne mi V moci davu ale sadol viac, Ostlund vhodne volí štylistické prostriedky a filmovú reč na vyjadrenie názoru, ktorý je daný už názvom filmu. Mne myšlienka akcie ovplyvnenej okolím pripadá originálna, najmä ak ju sledujeme prostredníctvom takto odťažitej mozaiky. Neostaneme však iba pri jednej téme. Takmer každý príbeh sa začne časom pomerne nečakane vyvíjať, niektoré však zaujmú viac, ďalšie možno menej. Napriek tomu celý film pôsobí veľmi celistvo. Rozhodne ide o dielo, ktoré si zamilujú hejteri dialógového snímania záber - protizáber. (16.04.2024)

Druhý celovečerní film Rubena Östlunda se skrze přiznanou tematickou rovinu, k čemuž odkazuje už samotný název, jeví jako daleko ucelenější a sjednocenější nežli jeho debut Mongoloid s kytarou. Östlund opět nechává kameru stát na místě a snímá postavy z větší dálky nebo snímá jinou část těla než obličej, čímž se jaksi odpoutává od dění před kamerou, nestává se aktivním účastníkem událostí, ale "jen" jejich zprostředkovatelem. Tento koncept je mi velmi sympatický, zvlášť v momentech, kdy natočená látka pojednává o závažných sociálních problémech či jevech, což problematika davu/chování jedince v davu/ve skupině a mimo něj/ní zcela jistě je. Právě zvoleným tématem se poněkud odpoutává od jisté "anderssonovské" poetiky, která byla citelná v jeho debutu. Svým způsobem lze hledání vlastního výrazu u Rubena Östlunda analogicky srovnat s maďarským příkladem Benedeka Fliegaufa a jeho "vzoru" (či mentora, pokud chcete) Bély Tarra, kdy Fliegauf ovlivněn Tarrovými černobílými formalistickými opusy natáčí neméně "extrémní" díla jako Houština, Dealer či Mléčná dráha, aby poté směřoval ke snázeji rozkódovatelné, artové a divácky přístupnější produkci se snímky Lůno a Je to jen vítr. Podobný posun vnímám i u Rubena Östlunda, jenž svůj výraz zřejmě nalezl a dovedl k dokonalosti s dalším snímkem Hra. (03.07.2013)

Švédská mozaika složená převážně z drobných trapností všedního dne. Abych vám přiblížil tu druhou větu uvedenou v obsahu, dodám, že často jsou v záběru třeba jen nohy promlouvajících postav, nebo je v záběru jen jedna ze tří rozmlouvajích postav (a to vždy po celou dobu dialogu). Nevím, jak dlouho vám to přijde zajímavé, ale mě začal film založený hlavně na podivných úhlech záběru ke konci nudit. Možná to chtělo ještě nějaký děj. (15.07.2008)