Žena v Berlíně

Vskutku laciná proněmecká a protiruská propaganda. Nezlobte se na mě, ale divit se, že adrenalinem nabušení vojáci po dobytí Berlína pustili své choutky ze řetězu, by bylo podobné, jako se divit, že lev chytá gazely a pak je sežere. Válka není normální a lidé se nechovají normálně. A zvěrstva se děla na obou stranách. http://www.dvdextra.cz/dvd-kratke-recenze/zena-v-berline.html --- Vzkaz pro blbou hellstruck, kterou toto hodnocení popudilo: "Nechápu lidi, kteří neustojí jiný názor, než jen ten svůj. A ještě mají potřebu rozohněně dštít síru. Za dob inkvizice by tací nejspíše upalovali, protože jiný názor je neomluvitelný. "Něco načteného" neznamená prožito. Takže si stojím za svým komentářem i za tím, že je film vyděračsky natočen, a v demokracii nazdar. Na oplátku slibuju, že ti na žádný tvůj komentář nebudu psát rozohněně do pošty. Ach, já vlastně ani nemůžu, protožes mne zablokovala. To je odvaha! Bravo!" (05.04.2010)

Někoho válečné dějiny nezajímají, spoustu lidí však ano, naštěstí.Většina obyvatel Německa měla tak vymytý mozek a byla tak zmanipulovaná, že v žádném případě nevěřila tomu , co se děje.Někteří naštěstí ne, někteří prozřeli během vývoje a války a zkušeností s ní.Někteří neprozřeli bohužel ,dodnes.Problematika civilního obyvatelstva zde byla ukázána absolutně věrohodně a před autorkou tohoto díla se mohu jen sklonit.Co ji to muselo stát sil od poníženi až k nalezení sama sebe a zvláštní formy lásky od představitele znepřátelené země.Kolik mohlo být takových osudů, kolik změněných životů? Každopádně pro ty, co se zajímají o podobná témata, mohu doporučit knížku Laskavé bohyně,přečtete ji jedním dechem bez toho, aniž by vám přišlo divné, že má přes 800 stran.A já jedním dechem shlédla tenhle film. (24.10.2012)

Sú témy, o ktorých sa filmy veľmi netočia, ale vie sa o nich. Mňa tento film zaujal ešte pred premiérou a veľmi som sa naň tešil. O tejto neslávnej časti histórie som niečo málo počul a čítal, preto som dúfal, že pohľad bude nestranný a čo možno najviac autentický a vierohodný. To všetko sa mi splnilo a film je ešte kvalitnejší ako som očakával. Scény znásilnení sú podané iba v náznakoch, divák bol ušetrený, ale po psychickej stránke si to vytrpíte spolu s nimi. Hlavná predstaviteľka N. Hoss (taká nemecká H.Swank) je neuveriteľne talentovaná herečka a prial by som jej viac takýchto silných filmov. Film je napoly v nemčine a ruštine a má to veľký podiel na vierohodnosti. Jedna kratšia vojnová scéna, ktorá sa filmom prevalí má slušné grády, ale ďalej vám chýbať nebudú, pretože postavy prežívajú naozaj vypäté chvíle. Zverejnenie denníka a vydanie knihy sa v nemecku stretlo s veľkým pohoršením a možno aj preto sa kniha stala bestsellerom. Prečo sa autorka rozhodla utajiť svoje meno ste asi pochopili, tí ktorí nie, pochopia po filme. Veta v závere : "Ako máme žiť"? vystihuje dokonale celý film. Vážim si film, ktorý núti aj po skončení ešte chvíľu rozmýšľať. Toto je jeden z nich. 90%. (11.04.2010)

Když se válka vrátila, odkud přišla, byli Němci překvapení, že je tak necivilizovaná a že na ně nebere ohled. Jistě, že ti nejméně vinní trpí většinou nejvíce, často více než různí prominenti režimu (u kterých by v tomto případě větší spravedlností byla stará dobrá pomsta, a ne Norimberský proces). Ani nemyslím, že by zde byl záměr pomlouvat rudoarmějce, ta vlna znásilňování prostě byla. A ani zde nejsou všichni vykresleni jako primitivní mongoloidní mužici, a i zde je připomenuto, že kdyby se rudoarmějci chovali tak, jak Němci na východě, brzy by už zde žádný Němec nebyl. Hrdinka prostě chtěla žít, tak se chovala pragmaticky. Nakonec nebyla sobecká, pomáhala slabším, takže těžko ji odsuzovat. V extrémních případech mají morální pojmy trochu jiný obsah. Jen mi připadalo, že postupně se ten film nakazil ruskou filmovou chorobou – rozvláčností, dlouhými záběry, pohledy do nikam. No, nejvíc mne pobavila ta závěrečná informace, že když kniha vyšla v r. 1959 v Německu byla zuřivě odmítnuta a bylo řečeno, že je to „potupa pro německou ženu“. To je přece slovník III. říše, ať pak našinci někdo něco říká o úspěšné denacifikaci. Zřejmě měly všechny ty ženy spáchat sebevraždu, aby si zachovaly čest německé ženy. A přitom mají Němci takové přísloví (tuším od B. Brechta): Erst kommt das Fressen, dann die Moral. (07.04.2014)

"Jak máme teď žít?" Strašně smutné drama o ženě v době, kterou si většina z nás už nedovede představit, natož pochopit její velmi bolestný vnitřní boj s jejími rozporuplnými pocity. Jsou věci o kterých se špatně mluví, píše a už vůbec těžké je zrealizovat do filmové podoby. Fakta, které by mnozí nejraději zamlčeli, ale nejdou jen tak vygumovat z dějin, jakoby se nic nestalo. A já jsem ráda, že jsem mohla vidět události ke kterým ve velkém docházelo nejen na konci války v Německu, ale ve více státech a co já vím tak u nás také. Tento snímek byl pro mě i jistým zdokumentováním událostí, které mám možnost číst v archivních rodinných dopisech z rajchu. Byla jsem překvapená, kolik situací odpovídalo událostem ve filmovém zpracování. A nedivím se, když jsem tam četla, že nejen ženy při bombardování vybíhaly z krytů pro dobrovolnou smrt. Je jisté, že nejde jen o jednostrannou záležitost, ale to nic nemění na tom, že to byl velmi věrohodný válečný film. (27.10.2012)