Mladí rebelové

Finální scéna se střihovou retrospektivou, kdy Jarle sedí v autobusu, který mu na úplném počátku příběhu ujel, a jeho poslední pohled do divákových očí za zvuku Love Will Tear Us Apart od Joy Division je dokonalým zakončením v jádru křehkého filmu o neklidném dospívání v chladném Norsku. Hudba zahrnuje mnoho žánrů - od originálních punkových nahrávek MRB až po již zmíněné Joy Division a synthpopové Japan v čele s Davidem Sylvianem - přičemž dohromady tvoří nečekaně harmonický soundtrack. Nenápadná kamera, prostá složitých vizuálních excesů, už jen dokresluje kvalitu téhle seversky chladné podívané. (27.01.2009)

Perfektní obsazení, ještě lepší soundtrack a pár zajímavých dějových linek. Parádní zachycení uvolnění mravů a kultury a touhy po větší svobodě a snaha o přiblížení se hudebním vzorům, která ale, jak film výborně zachycuje, je možná jen s absolutní "sebestředností". Jakékoliv braní ohledů na okolí či sebe nebo projevování citu pak staví velkou tlustou zeď přes cestu za novým Ianem Curtisem. Jedinou, bohužel však podstatnou věc, kterou můžu vyčíst je pak jakási tématická roztříštěnost. Jakoby tvůrci sami nevěděli na co se víc zaměřit a tak jsou jednotlivé úseky servírovány poměrně nerovnoměrně. I tak ale... PÍČA SATAN ANARCHY KOMANDO! 80 % P.S.: Komu se Mladí rebelové líbí, tomu nezbývá nic jiného než sáhnout po velice spřízněném kanadském Daru od boha. (01.10.2010)

Je to takový nenápadný snímek. Pozornost mu nezajistí hvězdné obsazení nebo speciální efekty. A přece jediný pohled, jediné slovo dokáže oslovit více. Nejde o to, nechat se filmem pasivně unášet, ale o to, procítit to. Pokud se vám to podaří, může ve vás vyvolat celou paletu emocí, v jednu chvíli se cítíte jako na bujarém večírku s přáteli, v jinou se chcete zoufale rozbrečet a křičet nebo cítíte melancholii. Je to obyčejný příběh o jednom dospívajícím muži a právě v té obyčejnosti tkví neobyčejné. (15.08.2010)

Snad nejpůsobivější vyznání lásky, které jsem ve filmu (i v životě) zažil. 1) Klíčovým slovem tohoto filmu (určitě ne komedie) je nejistota - politická (kolaps berlínské zdi symbolizuje konec doposud přehledně uspořádaného světa), ekonomická (ztráta zaměstnání jako zpochybnění víry v kapitalismus - vítěze studené války), hudební (punk rock amatérské, mezi námi dosti mizerné, úrovně versus synthpop), sociální (chybí pevná rodinná vazba na otce i dostatečná sociální adaptabilita na přátele), sexuální (překvapené zkoumání homosexuálních pocitů) a konečně i společenská (bouřlivá reakce jasně svědčí o nepřijatelnosti stejnopohlavního vztahu v ne tak malém norském městě na konci 80. let - Stavanger je o něco větší, než Liberec). 2) Šestatřicetiletý režisér Stian Kristiansen pojal svůj celovečerní debut se záviděníhodnou lehkostí a samozřejmostí. Stejně starý autor knihy heterosexuál (sic!) Tore Renberg ze Stavangeru napsal i scénář, režisér si pak rovněž ze Stavangeru vybral hlavní herce, z nichž 25letý Rolf Kristian Larsen (zrzek s příšerným dobovým sestřihem Jarle) hraje obdivuhodně přesvědčivě. 3) Použití nenápadných tělesných dotyků v kombinaci s chladnou seveřanskou odtažitostí a skvělou mimikou působí až elektrizujícím dojmem. 4) Absence didaktického všeuzavírajícího konce je v souladu s ústředním motivem nejistoty a současně umožňuje, aby si divák do viděného promítl vlastní názory, postoje a životní zkušenosti a tím si film subjektivizoval. Snímek totiž není jen o homosexualitě, jde o hledání svého místa ve světě, hledání, kterým si prošel každý z nás, i když ne u všech to muselo mít podobný průběh. (05.12.2010)

Ano, hubertus, menčestráčky a vyťahaný svetrík zo sekáču, dlhé mastné vlasy a vo walkmene PJ Harvey, The Stone Roses alebo Sonic Youth... takto som fungoval v 93 ťom aj ja a vtedy by som toto možno hodnotil aj ináč, ale teraz som už starý, škaredý a blbý a film, v ktorom sa to iskrí zateplovacími pohľadmi už nejako moc nezvládam. Takže tie dve hviezdičky sú výnimočne len za pár vtipných hlášok a tú jeho prenádhernú buchtu , na ktorú som sa nevedel vynadívať ! (19.07.2011)