Mladí rebelové

Snad nejpůsobivější vyznání lásky, které jsem ve filmu (i v životě) zažil. 1) Klíčovým slovem tohoto filmu (určitě ne komedie) je nejistota - politická (kolaps berlínské zdi symbolizuje konec doposud přehledně uspořádaného světa), ekonomická (ztráta zaměstnání jako zpochybnění víry v kapitalismus - vítěze studené války), hudební (punk rock amatérské, mezi námi dosti mizerné, úrovně versus synthpop), sociální (chybí pevná rodinná vazba na otce i dostatečná sociální adaptabilita na přátele), sexuální (překvapené zkoumání homosexuálních pocitů) a konečně i společenská (bouřlivá reakce jasně svědčí o nepřijatelnosti stejnopohlavního vztahu v ne tak malém norském městě na konci 80. let - Stavanger je o něco větší, než Liberec). 2) Šestatřicetiletý režisér Stian Kristiansen pojal svůj celovečerní debut se záviděníhodnou lehkostí a samozřejmostí. Stejně starý autor knihy heterosexuál (sic!) Tore Renberg ze Stavangeru napsal i scénář, režisér si pak rovněž ze Stavangeru vybral hlavní herce, z nichž 25letý Rolf Kristian Larsen (zrzek s příšerným dobovým sestřihem Jarle) hraje obdivuhodně přesvědčivě. 3) Použití nenápadných tělesných dotyků v kombinaci s chladnou seveřanskou odtažitostí a skvělou mimikou působí až elektrizujícím dojmem. 4) Absence didaktického všeuzavírajícího konce je v souladu s ústředním motivem nejistoty a současně umožňuje, aby si divák do viděného promítl vlastní názory, postoje a životní zkušenosti a tím si film subjektivizoval. Snímek totiž není jen o homosexualitě, jde o hledání svého místa ve světě, hledání, kterým si prošel každý z nás, i když ne u všech to muselo mít podobný průběh. (05.12.2010)

Finální scéna se střihovou retrospektivou, kdy Jarle sedí v autobusu, který mu na úplném počátku příběhu ujel, a jeho poslední pohled do divákových očí za zvuku Love Will Tear Us Apart od Joy Division je dokonalým zakončením v jádru křehkého filmu o neklidném dospívání v chladném Norsku. Hudba zahrnuje mnoho žánrů - od originálních punkových nahrávek MRB až po již zmíněné Joy Division a synthpopové Japan v čele s Davidem Sylvianem - přičemž dohromady tvoří nečekaně harmonický soundtrack. Nenápadná kamera, prostá složitých vizuálních excesů, už jen dokresluje kvalitu téhle seversky chladné podívané. (27.01.2009)

Priznávam, že filmy s naružovelou tematikou moc nemusím, ale keď som zistil, že severania sa chystajú spracovať tématiku bisexuálneho punkera, ktorého životný príbeh je situovaný navyše do doby 20 rokov naspäť - neodolal som. A urobil som dobre, lebo sa jedná o ľahkú komédiu v pohode sa prelínajúcu do drámičky light, nijak netlačiacu na pílu a v pohodičke odsýpajúcu. V kombinácii s garážovou produkciou "pyča satan anarchy komanda" celkom pekný paradox. (24.06.2010)

Po deseti letech od brilantního Fucking Amalu přichází ze Skandinávie další zdařilý snímek s homosexuální tématikou. Narozdíl od Moodyssonova díla se ovšem tentokrát nezaměřuje na sbližování (a dospívání) dvou mladých (a diametrálně odlišných) dívek, nýbrž na sbližování (a dospívání) dvou mladých (a diametrálně odlišných) chlapců. Hledat příběhovou podobnost by nebylo příliš platné, i přesto jsou si tyto dva filmy hodně blízké. Zejména svým přístupem. Narozdíl od většiny amerických pokusů se tu ona homosexualita netlačí dopředu, ale pozvolna prochází celým snímkem. Hlavní roli tu hrají charaktery, jejich postupný vývoj a city, které mezi nimi prostupují. Důraz je kladen na obyčejnost, nikde není cítit snaha o citové vydírání, díky čemuž vše působí pravdivě. Počáteční zmatené pocity v hrdinovi, jeho strach z budoucnost, následků, reakce okolí, ba možná odmítnutí, konečné přiznání, ovšem rychlé popření a očistný závěr. Pohledy za kterými se skrývají vzrušení a strach. Je až neskutečné jakým způsobem zde vše funguje. Není třeba být doslovný, divák vše vycítí sám. Jednotlivé emoce se pomalu mísí, dochází k postupné gradaci a závěr snímku nabídne empatičtějšímu publiku katarzi. Naprosto úžasný film, která mi připomněl, jaké poklady se k nám ze severu dostávají. (02.03.2009)

Skvělý film, který má tempo, parádní hudbu a výborné herecké výkony. Téměř do posledních minut se Mladí rebelové (opět mi uniká, proč distribuce neponechala originální překlad Muž, který miloval Yngveho a nahradila ho mainstreamovým, zřejmě přístupnějším, názvem) tváří jako komediální drama, přičemž poslední desítky minut přehodí žánr do vážných dramatických vod, aby se na poslední 2 minuty opět vrátili zpět a tím nadlehčili oněch několik drsnějších minut předchozích. To mi přišlo lehce matoucí, ale závěrečná scéna mě jako fanouška Joy Division zcela umlčela. 8/10 (Láska nás roztrhá na kusy) (23.08.2012)