Mladí rebelové

Snad nejpůsobivější vyznání lásky, které jsem ve filmu (i v životě) zažil. 1) Klíčovým slovem tohoto filmu (určitě ne komedie) je nejistota - politická (kolaps berlínské zdi symbolizuje konec doposud přehledně uspořádaného světa), ekonomická (ztráta zaměstnání jako zpochybnění víry v kapitalismus - vítěze studené války), hudební (punk rock amatérské, mezi námi dosti mizerné, úrovně versus synthpop), sociální (chybí pevná rodinná vazba na otce i dostatečná sociální adaptabilita na přátele), sexuální (překvapené zkoumání homosexuálních pocitů) a konečně i společenská (bouřlivá reakce jasně svědčí o nepřijatelnosti stejnopohlavního vztahu v ne tak malém norském městě na konci 80. let - Stavanger je o něco větší, než Liberec). 2) Šestatřicetiletý režisér Stian Kristiansen pojal svůj celovečerní debut se záviděníhodnou lehkostí a samozřejmostí. Stejně starý autor knihy heterosexuál (sic!) Tore Renberg ze Stavangeru napsal i scénář, režisér si pak rovněž ze Stavangeru vybral hlavní herce, z nichž 25letý Rolf Kristian Larsen (zrzek s příšerným dobovým sestřihem Jarle) hraje obdivuhodně přesvědčivě. 3) Použití nenápadných tělesných dotyků v kombinaci s chladnou seveřanskou odtažitostí a skvělou mimikou působí až elektrizujícím dojmem. 4) Absence didaktického všeuzavírajícího konce je v souladu s ústředním motivem nejistoty a současně umožňuje, aby si divák do viděného promítl vlastní názory, postoje a životní zkušenosti a tím si film subjektivizoval. Snímek totiž není jen o homosexualitě, jde o hledání svého místa ve světě, hledání, kterým si prošel každý z nás, i když ne u všech to muselo mít podobný průběh. (05.12.2010)

Žijí v době, které nerozumí, používají slova, kterým nerozumí, a prožívající emoce, kterým nechtějí rozumět. Výpustným ventilem z té doby, slov a emocí je hudba (i když té zjevně taky moc nerozumí). Docela zajímavý snímek, dost dobře natočený, ale na můj vkus moc málo vtipný a místy obsahově nic neříkající, až jsem mu z toho zase pro změnu nerozuměla já. Každopádně už vim, co to znamená norsky "kug". (18.12.2011)

Je to takový nenápadný snímek. Pozornost mu nezajistí hvězdné obsazení nebo speciální efekty. A přece jediný pohled, jediné slovo dokáže oslovit více. Nejde o to, nechat se filmem pasivně unášet, ale o to, procítit to. Pokud se vám to podaří, může ve vás vyvolat celou paletu emocí, v jednu chvíli se cítíte jako na bujarém večírku s přáteli, v jinou se chcete zoufale rozbrečet a křičet nebo cítíte melancholii. Je to obyčejný příběh o jednom dospívajícím muži a právě v té obyčejnosti tkví neobyčejné. (15.08.2010)

Uživatel Malarkey se poněkud víc plete. Když jsem se chystala pustit si tenhle film, jeho komentář mi naprosto zkreslil očekávání. Opravdu nechápu, jak může tenhle film přirovnat k českému filmu Občanský průkaz. A nakonec ještě filmu, co je uvedený jako romantické drama, vytknout nedostatek humoru. Wtf?! Co jste si šlehl před přidáním komentáře? Dovolila bych si tvrdit, že film je naopak nad průměrem všech romantických komedií, kterými jsme zahlcováni. Je jiný, netuctový. I když tam pro mě byly mouchy jako scéna na večírku a konec, který mi jaksi trochu utekl, musím jej hodnotit kladně. (02.06.2014)

Přemýšlím, kdy naposled jsem ve filmu pocítila stejné sympatie ke všem hlavním postavám, jejichž charaktery jsou bravurně vytvořeny. O což se předně zasloužilo herecké obsazení. To je naprosto výborné a společně svou přirozeností a uvolněností vytváří základní stavební kámen tohoto filmu. Zrzavý Rolf Kristian Larsen jako "lídr" kapely, Arthur Berning jako opravdový kámoš s moudrými hláškami po ruce, krásná, sympatická a chápavá Ida Elise Broch a Ole Christoffer Ertvåg jako hodný, možná zvláštní a citlivý kluk. K tomu typická atmosféra chladného severu a dynamická a podmanivá hudební stránka. Je to film o přátelství, o lásce, o vznikajících citech, o touze po nich a zároveň strachu z nich. O chybách, které ze strachu a kvůli nim děláme, o výčitkách a o uvědomění si, kam až nás to vše může zahnat. Film netlačí na pilu, v ničem nepřehrává, neměla jsem dojem, že je scénář vykonstruovaný, že se postavy chovají strojeně či nepřirozeně. Vše je zcela přirozené, opravdové a laskavé. Na severu zřejmě většina tvůrců nemá ani ponětí, že existuje něco jako "klišé, patos či vyumělkovanost.":) To je jeden z důvodů, proč je jejich filmová tvorba tak skutečná a uvěřitelná, lidská, samotářská a melancholická. Severské podnebí dokáže čistit a chladit duši, stejně jako ji dokáže rozdrásat a roztrhat. Mimochodem, ta chemie a pohledy mezi Jarlem a Yngvem jsou doslova odzbrojující:) Hezký a výstižný komentář podal uživatel Dudek. (02.08.2011)