Mladí rebelové

Snad nejpůsobivější vyznání lásky, které jsem ve filmu (i v životě) zažil. 1) Klíčovým slovem tohoto filmu (určitě ne komedie) je nejistota - politická (kolaps berlínské zdi symbolizuje konec doposud přehledně uspořádaného světa), ekonomická (ztráta zaměstnání jako zpochybnění víry v kapitalismus - vítěze studené války), hudební (punk rock amatérské, mezi námi dosti mizerné, úrovně versus synthpop), sociální (chybí pevná rodinná vazba na otce i dostatečná sociální adaptabilita na přátele), sexuální (překvapené zkoumání homosexuálních pocitů) a konečně i společenská (bouřlivá reakce jasně svědčí o nepřijatelnosti stejnopohlavního vztahu v ne tak malém norském městě na konci 80. let - Stavanger je o něco větší, než Liberec). 2) Šestatřicetiletý režisér Stian Kristiansen pojal svůj celovečerní debut se záviděníhodnou lehkostí a samozřejmostí. Stejně starý autor knihy heterosexuál (sic!) Tore Renberg ze Stavangeru napsal i scénář, režisér si pak rovněž ze Stavangeru vybral hlavní herce, z nichž 25letý Rolf Kristian Larsen (zrzek s příšerným dobovým sestřihem Jarle) hraje obdivuhodně přesvědčivě. 3) Použití nenápadných tělesných dotyků v kombinaci s chladnou seveřanskou odtažitostí a skvělou mimikou působí až elektrizujícím dojmem. 4) Absence didaktického všeuzavírajícího konce je v souladu s ústředním motivem nejistoty a současně umožňuje, aby si divák do viděného promítl vlastní názory, postoje a životní zkušenosti a tím si film subjektivizoval. Snímek totiž není jen o homosexualitě, jde o hledání svého místa ve světě, hledání, kterým si prošel každý z nás, i když ne u všech to muselo mít podobný průběh. (05.12.2010)

Chtěla bych být aspoň na chvíli básnířkou. Znát všechna synonyma světa a užívat barvité metafory. Veršovat tak, že by se všem tajil dech. Teprve pak bych snad uměla slovy vyjádřit ten souzvuk tónů, který se ve mně rozezněl se závěrečnými titulky. Tohle severské vyprávění o revoluci v životě jednoho teenagera, o křehkém poutu mezi lidmi a o tom, že co se rozbilo, už nejde slepit, se naladilo přesně na mou frekvenci a já měla pocit, že se točilo snad jenom pro mě. A když pak Ian Curtis Jarlemu na cestu zapěl, že love will tear us apart again, došlo mé filmové já naplnění. Jsem nesmírně vděčná za to, že se točí takovéhle snímky. Klenot, který putuje do šuplíku s nálepkou „srdcovky“. (02.08.2010)

Přemýšlím, kdy naposled jsem ve filmu pocítila stejné sympatie ke všem hlavním postavám, jejichž charaktery jsou bravurně vytvořeny. O což se předně zasloužilo herecké obsazení. To je naprosto výborné a společně svou přirozeností a uvolněností vytváří základní stavební kámen tohoto filmu. Zrzavý Rolf Kristian Larsen jako "lídr" kapely, Arthur Berning jako opravdový kámoš s moudrými hláškami po ruce, krásná, sympatická a chápavá Ida Elise Broch a Ole Christoffer Ertvåg jako hodný, možná zvláštní a citlivý kluk. K tomu typická atmosféra chladného severu a dynamická a podmanivá hudební stránka. Je to film o přátelství, o lásce, o vznikajících citech, o touze po nich a zároveň strachu z nich. O chybách, které ze strachu a kvůli nim děláme, o výčitkách a o uvědomění si, kam až nás to vše může zahnat. Film netlačí na pilu, v ničem nepřehrává, neměla jsem dojem, že je scénář vykonstruovaný, že se postavy chovají strojeně či nepřirozeně. Vše je zcela přirozené, opravdové a laskavé. Na severu zřejmě většina tvůrců nemá ani ponětí, že existuje něco jako "klišé, patos či vyumělkovanost.":) To je jeden z důvodů, proč je jejich filmová tvorba tak skutečná a uvěřitelná, lidská, samotářská a melancholická. Severské podnebí dokáže čistit a chladit duši, stejně jako ji dokáže rozdrásat a roztrhat. Mimochodem, ta chemie a pohledy mezi Jarlem a Yngvem jsou doslova odzbrojující:) Hezký a výstižný komentář podal uživatel Dudek. (02.08.2011)

Jedna z nelepších teen komedií, které jsem kdy viděl. Umí jak pobavit, tak i náležitě přitvrdit a není vůbec umělá. Kromě skvělých herců a chytrého scénáře musím vyzdvihnout i výborný soundrtack od několika různých skupin. Pod prohlášení, že za Katrin by byla jedna z postav ochotna obětovat svou ruku, bych se klidně podepsal. Velice mě potěšilo i to, že jsem hlavního herce potkal hned den po premiéře, ale k hodnocení filmu se to nijak nevztahuje :-) (11.07.2008)

Finální scéna se střihovou retrospektivou, kdy Jarle sedí v autobusu, který mu na úplném počátku příběhu ujel, a jeho poslední pohled do divákových očí za zvuku Love Will Tear Us Apart od Joy Division je dokonalým zakončením v jádru křehkého filmu o neklidném dospívání v chladném Norsku. Hudba zahrnuje mnoho žánrů - od originálních punkových nahrávek MRB až po již zmíněné Joy Division a synthpopové Japan v čele s Davidem Sylvianem - přičemž dohromady tvoří nečekaně harmonický soundtrack. Nenápadná kamera, prostá složitých vizuálních excesů, už jen dokresluje kvalitu téhle seversky chladné podívané. (27.01.2009)