Muž ve stínu

„Nikdy som nepochopil zmysel bieleho vína.“ – „To hovoril aj Mike.“ – „Konečne s ním mám niečo spoločné.“ Klišé (skutočne niekto môže pokladať za spoiler, že hrdinov predchodca nespáchal samovraždu?) mi nielenže neprekážalo, ale asi by ma dokonca štvalo, keby tu nebolo. Ja viem, je to čudné. Ale je to tak. Poctivo a staromódne (v dobrom) nakrútené cvičenie v žánri. Parádny a poctivý starosvetský staromódny hitchcockovský triler, kde záleží na hereckých výkonoch, scenári a príjemne pomaly (vyzváňanie mobilu mi nahnalo viac strachu, ako posledných 10 hororov, ktoré som videl) vystupňovaná pochmúrno-sychravá atmosféra. Palec hore, TOTO je Polański. Viac v mojej recenzii na Recenzie.org: http://recenzie.org/spionaz/402-the-ghost-writer-8o- (21.10.2010)

Aneb jak málo stačí pro budování atmosféry, když se to umí. Není třeba vrhat na diváka tuny oceli, spektakulární výbuchy a jiné propriety, které nedovolují užít mozek. A přitom stačí jedno auto schované ve stínu a nějaké ty ponuré tóny, trochu deště a mlhy a máme tu thriller jak má být. S politicko kritickými tématy se poslední dobou roztrhl pytel, stejně jako Green Zone se The Ghost (Writer) nepokrytě trefuje do dua B&B, tentokrát především do jeho ostrovní polovičky. Až si říkám, kdy to přestane být vyjádřením skutečného politického názoru a stane se to módou... (15.06.2010)

Je to zvláštní, zatímco někdo dokáže dokončit velmi dobrý film i z vězení, jiní točí tak, že by zasloužili do něj zavřít.. Číst "duchem" napsaný životopis nějakého českého ministerského předsedy, pravděpodobně zemře můj dávivý reflex po pár stránkách vysílením. To americký zločinec Polanski poslal E.McGregora lovit memoáry do ostrovního "Šangri-La naruby", kde v hitchcockovském stylu představuje MacGuffina tajemství původního rukopisu a plachta ponurého tajemna je důmyslně rozprostřena přes vlastně zcela normální věci. Ve snadno rozpoznatelné paralele se současnými osobními problémy autora pak nechybí vhodně zakomponovaný humor, postupné zahušťování atmosféry či nepokrytě protiamerický a protiblairovský podtext, načež vše vyvrcholí vskutku netradičním (ale nejpravděpodobnějším) koncem, připomínajícím nejen svou fatálností úvodní znělku Večerníčku. A teď mě omluvte, jdu si vygooglovat na stránky CIA, kdo ve skutečnosti zavraždil Kennedyho, co přistálo 1947 v Roswellu a kolik ročně posílá americké ministerstvo obrany na účet Míši Baye. Kdybych pak dlouho nic nenapsal, poslali mě za Polanskim.. (09.06.2011)

První polovinu filmu jsem čekala, kdy se příběh posune kupředu, a v druhé polovině jsem se ve všech těch zápletkách začala ztrácet. A byť si momentálně věřím, že jsem pointu pobrala, několik scén mi svým druhotným významem vzhledem ke konci stále úplně nesedí. Nechme ale příběh příběhem. Forma by z mého pohledu nadšence do filmu noir mohla zakrýt všechny nedostatky příběhu, i tady mám ale výhrady. Nějak bych se vůbec nezlobila, kdyby Polanski tentokrát atmosféricky ještě přitlačil. Sledovat přes prosklenou stěnu domu dopadající dešťové kapky je sice mega cool, po traileru jsem čekala mnohem znepokojivější a pochmurnější atmosféru. (15.06.2010)

Roman Polanski z pochopitelných důvodů nemá rád Spojené státy americké, pročež ten antiamerický podtext je z jeho nového snímku dosti cítit. Asi není úplnou náhodou, že jeden z hrdinů (konkrétně britský ex-premiér je v polárně obrácené situaci, jako sám hvězdný pan režisér, je souzen v nepřítomnosti a celý svůj život prožije mimo místa, která jsou jeho domovem...) Každopádně režisér Polanski mezitím vypracoval svůj režijní rukopis téměř k dokonalosti - Muž ve stínu je brilantním politickým thrillerem bez jediného slabšího momentu a jediné řemeslné chybičky. Polanski tu variuje své oblíbené propriety (tajemní jezdci na silných silničních motocyklech jak z Deváté brány, kosmopolitní cizinci, vykořenění ze svého prostředí jako v Hořkém měsíci, paranoiu jako třeba v 48 hodinách v Paříži, počasí odrážející pochmurnou náladu snímku atd. atd.) Skutečně mistrná adaptace knihy s temným a mrazivým politickým podtextem, vybravší si to nejlepší z éry amerických politických dramat 70. let, odkazující ovšem ještě dál, někam k Hitchcockovým thrillerům a mistrnému dávkování napětí, počínaje hudbou, přes konspirační teorie či klasické automobilové sledovačky bez akčních scén a karambolů až k výrazné a překvapivé pointě. Doslova balzámem je v dnešní době akčních stroboskopických biografů pozvolna vyprávěný příběh, v němž čas plyne spolu s divákovými postřehy a myšlenkami. Roman Polanski nenatočil přelomový film, ale dovedl své řemeslo k dokonalosti, celková mozaika střípků skládajících příběh utvořila rámec a na diváka dýchla ta dokonale budovaná atmosféra...co chtít více? (24.07.2010)