Aksál

Já jsem šťastná! Jak málo stačí k tomu, aby se převrátil svět. Zemětřesení, které způsobí takřka banální rozhovor o nebanálních věcech dvou neznámých lidí, opravdu nemá daleko k výjimečnosti a potvrzuje tím i Kohoutův společenský pluralismus. Abrhám a Drahokoupilová vynikající, Fišerova hudba místy velice podmanivá. (14.06.2016)

To, jak postava pana Abrháma rozvrací svýmí otázkami povrchní samospokojenost postavy paní Drahokoupilové, je velice působivé. A působivost tohoto snímku je mocně podpořena hudbou a až snově působícím opuštěným prostředím. Ovšem to vyjevení, co je postava pana Abrháma zač, mi připadá tak křečovité a hloupé. To prostě celý film shazuje. (23.05.2013)

Frajírek, pro kterého je "ukecávání" slečen a mladých paní příjemnou každodenní zábavou a jde mu jen o povyražení? Zprvu se tak mladík v podání Josefa Abrháma jeví. Navíc je to ten typ, který nesází na "sladké řečičky", nýbrž klade drzé a provokativní otázky - z nich některé jsou velmi osobní. A stačí mu jich jen pár, aby přesně dovedl odhalit stávající citové rozpoložení Marie Drahokoupilové - mladé manželky Jiřího Adamíry. Ta je nucena zamyslet se nad věcmi, které si dosud nepřipouštěla. Dialog se postupně mění ve snad až přílišné filozofování, které vrcholí mladíkovým velmi odvážným návrhem (sexu se netýká...). Jenže přijde závěrečná pointa a ta zase vrátí všechno hezky zpátky na zem. A my si musíme klást otázku, zda bohužel nebo bohudík. Každopádně je jasné, že v tom manželství už nic nebude jako dřív... Výborně napsané a výborně zahrané. (21.07.2008)

Schizofrenie duše – jistota racionality versus nejistota emocionality. Překvapivá myšlenka – rozum je vlastně strach, který se převléká za opatrnost a praktičnost, ale i poznání, které se dá definovat jako odhadování trendů, možností a rizik za účelem nalezení nejlepší strategie přežití a dosaženi cílů. Demografické statistiky vypovídají, že vzdělání, a tudíž racionalita, je nejúčinnější antikoncepce – čím jsou ženy vzdělanější, tím méně dětí se ve společnosti rodí. Ve skutečnosti život vyžaduje spíše odvahu a nerozvážné přehlížení možných nebezpečí než opatrnost a ostražitost, neboli méně přemýšlení a více konání. Dilema – rozum versus emoce, bezpečí vědění versus blaho nevědění – vyjadřuje Miguel de Cervantes y Saavedra prostřednictvím otázky, kterou pokládá hrdina jeho knihy Don Quijote – "Co si vybereš: moudrost šílenství nebo hloupost příčetnosti?" ___ "Rozum – tak říkají strachu všichni, kdo mají strach." ___ Skvělá hra o lidských vztazích a motivacích, která ukazuje, že rozum je uvědomělý a zveličený pud sebezáchovy, jenž zabraňuje spontánnímu chování a s nim spojeným prožitkům. (19.07.2013)

Jen takové krátké zamyšlení nad tím, co jsme chtěli, čím jsme byli, a co nakonec máme, a kým jsme. Jak dlouhá je cesta ke klidu a kolik na ní musíme a nechceme obětovat. A pak si přijde nějaký blázen, vmete nám to do obličeje, a my si uvědomíme, že tohle jsme nechtěli, ale že už jsme se změnili a těžko s tím něco dělat. Ale ta kocovina je silná a drží se dlouho. Film nic neřeší, jen dává podněty k úvahám, Josef Abrhám svou roli apoštola lásky nezvládá úplně přesvědčivě (rozhodně ale je to jímavé překvapení), Marie Drahokoupilová coby bohyně studených čumáků je opět chladná jako led, nicméně pomalu taje a dá se jí to věřit. Rozuzlení je trochu omšelé, ale jak říkám, je to jen skica, zamyšlení, a jako takové to beru...70% (07.07.2011)