La notte
La Nuit
The Night
Noc
La Notte
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Giorgio GasliniHrají:
Jeanne Moreau, Marcello Mastroianni, Monica Vitti, Bernhard Wicki, Rosy Mazzacurati, Maria Pia Luzi, Umberto Eco, Giorgio Gaslini, Gitt MagriniObsahy(1)
Popis čtyřiadvaceti hodin v životě odcizeného manželského páru: návštěva umírajícího přítele, luxusní večírek, chvíle v nočním baru, bloumání po milánských ulicích. Prostřednictvím rafinovaného jazyka proniká režisér do nitra postav, které nemají vážné problémy, a přesto jim jejich existence protéká mezi prsty. Hrdinové jsou nazíráni jako objekty bez směřování a vlastní vůle. Žijí ve stavu „nesnesitelné lehkosti bytí“ v průmyslovém světě, z něhož se vytratily tradiční hodnoty. Pod hladinou všedních epizod probleskuje touha, nevěra, strach ze smrti a nejistota. V bezpříběhové sondě do života „lepší společnosti“ předjímá Antonioni obecné pocity dneška. Jeanne Moreauová a Marcello Mastroianni v jedné ze svých nejnáročnějších rolí. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (83)
Antoniova artová kamera sa akosi teda i príliš extra »zamilovala« do sprvoti hodne introvertnej protagonistky Lídie Pontanovej v podaní naprosto šarmantnej, francúzskej predstaviteľky Jeanne Moreauovej, ktorú v priam nádherných a pomalých kompozíciách, pomaličky sledovala nielen ako sa zvykne úplne sama túlať po milánskych uliciach, ale zároveň aj zrovna vtedy, keď sa zase povedzme objavovala i po boku svojho extrovertného manžela, resp. úspešného spisovateľa Giovanniho Pontanoa v podaní Marcella Ma[e]stroianniho, a to konkrétne na takých miestach, kde sa najmä schádzala akási «milánska smotánka», až to vskutku na tom danom mieste normálne zaváňalo akýmsi puchom, à la W. R. Hearst na taliansky spôsob; aspoň nejako takto som to v podstate i vydedukoval, že niektoré postavy v úlohe štatistov, vlastne ani poriadne nevedeli, ako vlastne naložiť so svojim životom, čo môže na druhej strane kľudne pripomínať i Marcellov, predchádzajúci, kinematografický zárez v podobe Sladkého života, ktorý mal s danou Nocou i niekoľko spoločných povahových vlastností, ale zasa nie až toľko, aby som si mohol povedať, že daný Autor iba kopíroval, ako snáď na moju dušu zmyslov nadobro zbavený. • Predovšetkým sa asi najviac zameral len na to, aby prostredníctvom naozaj brilantnej kompozície obrazu, následne zachytil presne až 24-hodinový, dejový cyklus, ktorý postupne rozvrstvil v rámci ústredných postáv, a to so samým začiatkom v »dopoludňajšej rovine«, kedy sa zrejme ešte iba jednalo o akýsi krycí manéver zo strany momentálne po citovej stránke silno rozpoloženej a vyššie pomenovanej hlavnej, ženskej postavy, nakoľko to najskôr vyzeralo iba tak, že čosi v danom, manželskom zväzku - niečo začína nejako obzvlášť chradnúť; skrátka ďalšia, manželská kríza, znovu uzrela svetlo sveta, čo asi nie je vôbec nič nové, a čo by sa totižto mohlo vysvetliť až v nasledujúcej, «popoludňajšej rovine», u „talianskeho Hearsta”, kde na scénu konečne prichádza i nová postava čiernovlasej Valentíny v podaní Monicy Vittiovej, ktorá nakoniec podaruje akýsi »darček« - hore uvedenému protagonistovi, ako vhodnú alternatívu na sv. Valentína?; jednoducho načrtnuté; buď sa s jej novým príchodom manželstvo dokonca aj stmelí, alebo naopak - kompletne viac naštrbí, až by sa dalo iba napokon s veľkou ľútosťou poznamenať, že sa rozoberie na najmenšie súčiastky? • Taliansky režisér Michelangelo Antonioni vytvoril pozoruhodný, melancholický titul s mimoriadne melancholickou atmosférou, opradenou o značné množstvo melancholických dialógov, až je možno súčasne i značnou škodou, že sa predsa trocha viacej nerozoberal i akurátne vydaný, knižný román zo strany intelektuálneho protagonistu s názvom „La stagione” z knižného vydavateľstva Bompiani, čo koniec koncov divákovi napovedalo oveľa väčšmi v celkovom ponímaní, akoby spočiatku ani nepomyslel, a čo by hneď vysvetľovalo jestvujúcu situáciu. ()
Jednodenní sladký život a podivná manželská krize. Noc disponuje velmi zvláštní atmosférou, kterou trefně doplňuje jímavá jazzová hudba, dalo by se říct, že zde Antonioni dodržuje i jednotu místa, času a děje. Všimněte si precizní kompozice, každý záběr je pečlivě promyšlený a vystavěný, ukázková kamera! ()
Na sledovanie Antonioniho Noci musí mať človek čas a snahu vcítiť sa do života a problémov postáv na obrazovke. Film plynie pomaly, scenérie a obrazy nie sú samoúčelné, dialógy iba občas prerušia dominantné ticho, tuším, že vo filme je ukrytých mnoho symbolov a podobenstiev, ale nemám prílišnú chuť ich objavovať. A tak sa iba dívam a uvedomujem si obrovský rozdiel medzi tým, keď som Noc sledoval vo filmovom klube pred vyše pol storočím a dneškom. Naďalej nedám dopustiť na Zväčšeninu, ale ostatné Antonioniho diela si celkom rád z času na čas pozriem bez podráždenia, ktoré pociťujem napr. pri časti Felliniho filmov. ()
"Máš myšlenku?" "Nemám, ale čekám na ni!" To jsme dva, milá Jeanne. V prostředním dílu trilogie nekomunikace jsem měl v první řadě pocit, že tento film naprosto nekomunikuje se mnou. Opravdu mně nepřijde přínosné sledovat (již druhý v řadě) film o tom, že vztah nemůže fungovat, když neprobíhá komunikace mezi partnery. Nemůže se mi nevybavit o rok starší Sladký život, který byl taky o ztrátě komunikace, i když obecněji než zde, a zobrazoval to zajímavě, originálně, komplexně. Antonioni jen vyřvává dvě hodiny v kuse pointu. Naštěstí mě to tentokrát nenudilo. ()
Galerie (60)
Zajímavosti (13)
- Dvojice řídí vůz Alfa Romeo Giulietta T.i. z roku 1960. (classic)
- Při divadelní premiéře zazněly slavné projevy intelektuálů, včetně Alberta Moravii, který ocenil originalitu vyprávění, a Piera Paola Pasoliniho, který ostře rozebral styčné body a rozdíly s Moraviovým románem „La noia“, vydaným právě v měsících, kdy se film točil. (classic)
- Film byl komisí pro kontrolu filmů ministerstva kulturního dědictví a aktivit označen jako zakázaný pro mladistvé do šestnácti let. Komise rovněž nařídila následující škrty: a) část scény z nemocnice po úvodním polibku mezi Giovannim (Marcello Mastroianni) a hospitalizovanou ženou (Maria Pia Luzi); b) slovo „děvka“ vyslovené jednou z dam procházejících se parkem; c) část závěrečné scény filmu, kdy si při závěrečném objetí Giovanni a Lidia (Jeanne Moreau) lehnou na trávu, s pozdějším záběrem scény s panoramatickým záběrem, kde je možné dvojici zahlédnout v pozadí, a poté je ponechán prostor pouze pro krajinu. (classic)
Související novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)
Druhý díl Antonioniho tetralogie citů stylově navazuje na předchozí snímek Dobrodružství. Mapuje 24 hodin rozpadajícího se vztahu spisovatele Pontana (Marcello Mastroianni) a jeho ženy Lidie (Jeanne Moreauová). Ačkoli jistě nepřesně, povrchně a s chybami, pokusím se o nějakou vlastní interpretaci mistrova díla. Reagovat budu raději jen na některé scénky a náznaky. Po úvodu filmu z nemocnice (též zajímavý) děj pokračuje touláním Lidie v Milánských ulicích. Tyto toulky jsou spojené se vzpomínkami a hledáním vnějšího impulzu ke zklidnění její vnitřní bolesti. Zajímavé je následné srovnání vnímání okolního světa a minulosti Lidií a Pontanem. Zatímco u Lidie vzpomínky na minulost evokují citové pohnutí (skryté), u Pontana k tomu nedochází. Pouze zhodnotí, co vidí a okomentuje. Bez emocí. Je to způsobeno jejich rozdílným vnímáním světa a je to jeden z problémů jejich vztahu. Ústřední dvojice si večer vyrazí do společnosti. Po neutěšené návštěvě baru, zajdou na návštěvu do lepší společnosti. Zde se sic ve vedlejší roli ale stále velmi výrazně objevuje Antoniova múza Monica Vitti v roli Valentiny. Právě její rozhovory s ústřední dvojicí považuji za nejsilnější zážitek. Valentina je intelektuální aristokratka. Krásná, osamělá a velmi vitální. Na první pohled se jeví jako vhodná pro možný únik Pontana z prázdného vyčerpaného vztahu s Lidií. Valentina ale působí jako žena, která dokáže Pontana velmi dobře přečíst. Ačkoli částečně by měla o Pontana zájem, cosi uvnitř ji brání. Přitom v určité okamžiky i aktivně dává Pontanovi podněty. Dobře je to vidět ve scéně, kdy mu přehrává z magnetofonu svoje intimní monology, aby je hned v zápětí smazala, když Pontano projevil zaujetí. Vnitřní konflikt působí Valentině problémy. Navíc je tu postava Lidie, která se ve vhodnou chvíli vrací na scénu. Svou depresí následně Valentinu psychicky úplně roztrhá. Žádné emoce napovrch, ale člověk může cítit, jak jsou jednotlivé postavy uvnitř rozervané. Vskutku jedinečný dojem. Základní myšlenková úvaha citové vraždy Lidie, ke které dochází v samotném závěru, nejspíš vychází z dogmat ateistického existencialismu. Bůh neexistuje. Existence člověka je shodou náhodných událostí. Samotné narození člověka je náhoda. Člověk ale posléze sám sebe definuje. V subjektivním světě vlastního Já hledá svoje sebeurčení v reálném světě. Jeho existence tak předchází to, kým vlastně je, resp. kým se stává. Subjektivní svět lidského já, má mnohem větší hodnotu než materiální svět kolem nás. Přesto právě v hmotném světě a jeho chápání člověk musí hledat důvod svojí existence. Právě rozdílné chápání vnějšího světa staví proti sobě hlavní hrdiny filmu. Pontanovo uvažování, založené na mužském technokratickém intelektualismu, je v konfrontaci s ženským instinktivním vnímáním světa Lidie. Žena Lidie dokáže krátkodobě vnímat svět očima muže Pontana. Dokáže se přizpůsobit, což muž neumí. Není to ale jev trvalého charakteru. Lidie se dlouhodobě dostává do stavu citové vyprahlosti a vnitřní prázdnoty. Rozpad vztahu ale sebou přináší obavu o naplnění svojí existenciální podstaty. Člověk začíná bloudit, a proto tento okamžik oddaluje. Lidia ví, že se blíží konec, ale bojí se ho. Ona sama říká „Dnes večer se mi chce umřít, protože tě již nemiluji. Jsem z toho zoufalá. Chtěla bych být zestárlá z toho, jak jsem ti zasvětila celý život. Už nechci existovat, protože tě už nemůžu milovat.“ Pontano žijící v blahé nevědomosti objektivního světa samozřejmě nemůže vnitřním stavům Lidie nikdy rozumět. Proto když mu Lidie oznámí svůj úmysl rozejít se, snaží se jí přesvědčit domluvou i sexuálním uspokojením. Neví, že jeho snaha je předem bez šance. Může jen oddálit neodvratné. 92% () (méně) (více)