Užívej si, co to jde

Užívej si, co to jde je v podstatě dost zlomyslný film. Woody Allen coby ateista a typický městský liberál v americkém prostředí výrazně posunutý doleva byl odjakživa na kordy se sociálními konzervativci, náboženskými fundamentalisty a vůbec s těmi, kteří v Americe tíhnou k opačné straně politického spektra. V řadě filmů se tohle jeho vidění dá zřetelně vystopovat a tu a tam si neodpustí nějakou tu jízlivost. Tohle je ale první film, kde svému pohledu podřizuje vše a náboženští svatouškové tu od něho sklízí pěknou nakládačku. Woody si s nimi vyřizuje účet z doby, kdy probíhal jeho rozvod s Miou Farrow a bolestné tahanice o děti. Tehdy konzervativní tisk dost nechutným způsobem probíral jeho život a bulvár si s rozkoší smlsnul na detailech jeho partnerské nevěry. V tomto snímku, který má v podstatě hodně jednoduchou zápletku, líčí Allen, jak se ve svobodomyslném prostředí New Yorku rychle rozpouští slupka pokrytectví typické jižanské konzervativní rodiny. Matka v sobě objeví skrytého bohéma s uměleckými sklony a sexuální hyperaktivitou, počestný tatík sobě i svému okolí přizná homosexualitu a dcerunka se spustí s Allenovým alter egem v podobě zapšklého morouse ztvárněného Larrym Davidem. Woody Allen si tady střílí i sám ze sebe, protože jeho ztělesnění je přímo symbolem životní skepse a pohrdání společností. V rámci toho, co hyperaktivní Woody stvořil v poslední dekádě, jde o jeden z nejlepších snímků, ze kterého je cítit energie typická pro Allenovo mládí. Celkový dojem: 85 %. (30.08.2014)

Woodyho divadlo, zase trochu inak. Rozporuplný scenár, zaujímavé postupy: Boris akoby celý príbeh rozpráva do hladiska kina, naväzujúc kontakt s divákmi aj počas filmového deja. Mladá a pôvabná Melody krásne dofarbuje až nereálne vyzerajúci, rozprávkovitý vzťach s Borisom. Nikdy by som bol nepovedal, že takéto dievča môže byť tak mnohostranné, že chodí s Marilynom Mansonom, a lineárne stým je schopná stvárniť takúto náturu... :) Viac, než príjemná zábava. (18.10.2010)

Píše-li se rok 2009 a vy jste se narodili v roce 1935, znamená to vzhledem k průměrné délce života jediné: smrt klepe na dveře a je na čase bilancovat. Máte-li majetek, znamená to sepsat závěť, máte-li jako Woody Allen co říct, znamená to vydat memoáry. Takovým memoárem, či předčasným nekrologem, je i Whatever Works. A byť všechna ta rekapitulace a vzpomínky na život místo života samého – atmosféra přípravy na smrt – a zcizující prvky v podobě zásahů autorského já do plynutí příběhu mohou leckoho od filmu odradit, berme na vědomí, že když sedíte v čekárně na urologii s prostatou velkou jak ovčí mozek, to se pak těžko tváří, že jste pořád rock’n’roll. Zvlášť pokud k tomu připočteme břemeno židovské identity ve světě latentního antisemitismus, v němž výčitky svědomí a strach zatěžují každý čin i myšlenku jednotlivce. To vše nicméně ustupuje tématu stařectví, které film ze všech sil rozehrává. Stařectví znamená opravdovost, znamená konec s lhaním a popření všech falešných hodnot, nebo alespoň většiny z nich. Znamená přidat se k těm, kdo každodenně naplňují slova Merleau-Pontyho „nikdy se necítit zcela pohodlně ve svých vlastních pravdách.“ To měl na mysli Pavel Eisner, když říkal, že není žena nejkrásnějším tvorem Stvoření, je jím stárnoucí muž nebo stařec - ovšem vydaří-li se! I postava Borise Yellnikoffa se prostřednictvím nové upřímnosti snaží napojit na ztracenou autenticitu a cestu ke svému autentickému já obnovuje přes misantropii, perverzi a stařeckou prudérii. Na tomtéž „autentickém bručení“ postavil bezmála osmdesátiletý Eastwood postavu Kowalského v Gran Torinu. Je tomu tak proto, že normální život podléhá konformním tlakům, kdežto stařecký život je apriori non-konformní; je vyňat z dosahu působení norem a konformity. Znovunalezení vztahu s vlastní perverzní stránkou tedy může být paradoxně cestou k regeneraci duševního zdraví. Radikální potenciál stařectví konečně leží v obnažení lživé otázky „Kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme?“ a v nastolení hrozivě pravdivé „Proč jednou nebudeme, sotva někam patříme a jaktěživ nikam nedojdeme?“ A platí to pro nás všechny bez výjimky: V jakémsi vzdáleném koutu vesmíru byla jednou jedna hvězda, na které zvířata nabyla rozumu. Jen co se příroda několikrát nadechla, hvězda ztuhla a rozumná zvířata musela zemřít. Tak by si mohl každý vymyslet nějakou bajku, a přesto by tím dostatečně nevyjádřil, jak ubohým, prchlavým, prázdným, bezúčelným a svévolným se ve vesmíru jeví lidský život. Je na stařectví, aby nám klam života připomínalo, neboť mladická duše toho schopna není. Člověk je prostá, dětinská mysl, ale stařecká moudrost je nám tajemným zjevením nejvyšších poznatků, bohoslužbou, a poctivé naslouchání seniorům je úřadem kněžským. (01.01.2010)

Zatímco mnoho režisérů ve stáří točí samé propadáky, najdou se také šťastné výjimky co odmítají se k nim přidat a Woody Allen je jednou z nich. Vystavěl tu scénář na malém prostoru odehrávajicí se převážně v bytě, připomíná spíše divadelní hru, je ovšem precizně udělaný. Vykreslil charakterní dvojici, zakomponoval do nich protiklady a Woody u nich také předvedl svůj cit pro dialogy. V první půli jsem se skvěle bavil, druhá polovina však trochu zaostávala, takže jen 70% (06.03.2010)

Byla jsem dosti rozrušená spoustou věcí, některými nejspíš naschvál a o většině se mi ani nechce rozepisovat, ale jeden hlavní zádrhel bych prohlásila za největší podpásovku: S takovým soustem, jaké si tady Woody nabral, by ten film měl mít alespoň čtyři hodiny, aby udělal všem náhle příchozím postavám spravedlnost. Takhle je roztažený začátek vůči konci strašlivě disproporční a většina zvratů dělá z lidí ploché idioty a z toho happy endu ne až zase tak moc happy end. A to se ještě ani nepouštím do toho, jaká je hranice mezi sebeuvědoměním a nechtěnou sebeparodií. (02.04.2016)