Baaria

Bio ráj, Maléna či Neznámá, nebo Legenda o "1900" jsou mi bližší a srozumitelnější. Baaria je pro mě bohužel snímkem nepochopitelným, stejně jako nekonečnost vesmíru. Jde o dílo příliš umělecké a pojato tak, že jsem místy stíhal konzumovat pouze vyprávění obrazu (což ostatně umí Tornatore více než skvěle) a pozadí, ten vlastní dějový obsah, se v záplavě obrazu a mnoha postav postupně utápěl. Z tohoto snímku (v protikladu od Neznámé a jiných jeho filmů) mám pocit, že ke skvělému obrazovému vyjádření mělo být dialogům věnováno více prostoru. Zcela jistě by to přispělo větší srozumitelnosti. Po zhlédnutí jsem měl pocit, jako bych koukal celou dobu na vysoce umělecká Piccasova malířská díla, kterým nerozumím. Mnohdy méně znamená více. Souhlasím s komentářem uživatele Matty. (18.03.2011)

Tornatore se po třech letech vrací. K režii, ke svému dětství, ke svým dřívějším filmům (zejména Bio ráj a Malèna). Není na podobný návrat ve třiapadesáti trochu brzy? Baarìa vážně připomíná „uzavírací“ dílo mnohem staršího režiséra. V dobrém i zlém. Především je filmem nenasytným, který chce během sto padesáti minut shrnout čtyři desetiletí jedné vísky i jednoho člověka. Namísto uceleného vyprávění sází na různé dlouhé epizody z jednotlivých časových údobí. Dlouho a marně jsem čekal, kdy už skončí zestručněný prolog a začne hlavní příběh. Až zpětně mi došlo, že režisérův přístup prozrazuje již první scéna – půjde o průlet italskou historií. Je to opravdu zvláštní forma podání, ale vzhledem k rozsahu má něco do sebe, neboť alespoň není čas začít se nudit. Stejně tak bohužel chybí příležitost „přilnout“ k postavám, jejichž psychologickému prokreslení nebylo věnováno mnoho péče a jež navíc ztvárňují herci předně pohlední, teprve pak dobře hrající (nevím, jestli vás to potěší, nebo odradí, ale Francesco Scianna vypadá jako mladý a opálenější Richard Gere). Anekdotické epizodky z vesnického života (apotéka) jako by pro režiséra byly důležitější než osudy hrdinů (Mannina). Skutečnou hlavní postavou je nakonec Bagheria. Díky bohaté výpravě, na niž Tornatore s chutí upozorňuje, také postava nejživější. Na ulicích je stále rušno, pro horkokrevnost místních někdy až příliš, ale to už asi k Sicílii patří. Kdo jiný by to mohl vědět lépe než Tornatore, tamější rodák. S předstihem (protože jeden nikdy neví) si natočil film svého srdce a zaplnil jej vším, co má rád (tzn. včetně Moniky Bellucci). Natočil jej pěkně, to ano, zároveň ale trochu zmatečně, nepříliš nápaditě a bez většího překvapení (vyústění až příliš mnoha scén uhádnete předem). Má-li navíc Baarìa nějaké ústřední téma (nejspíš rodina vs. kariéra), přistupuje k němu stejně nesoustředěně jako ke všemu ostatnímu. Záchranou na poslední chvíli není ani závěr, pozoruhodný do stejné míry jako směšný a hloupý. Určitě díky němu ale budete mít po odchodu z kina chvíli nad čím přemýšlet. Opravdu jen chvíli. Apendix: I když jsou poznámky na účet socialismu a komunismu díky naší znalosti jeho pravé tváře úsměvné, Tornatore režim rozhodně nekritizuje. Peppino je až do konce vykreslován jako idealista bojující za správnou věc. 70% (29.03.2010)

Giuseppe Tornatore se po vzoru svého slavného filmového předchůdce Federica Felliniho rozhodl navrátit do světa dětství a natočit vzpomínkový film. Pohlednicová koláž zachycující genia loci jeho rodného městečka Bagheria a skrze něj složité peripetie italské historie se hlásí k felliniovskému magickému realismu a labyrintickému vyprávění. Na druhé straně místy připomíná rozvleklý reklamní spot kombinovaný s melodramatem a potvrzuje snad všechny předsudky a klišé ohledně italské mentality, které obecné kulturní povědomí obsahuje. (více viz recenzi: http://www.indiefilm.cz/2011/03/05/dvd-baaria/ ) (06.03.2011)

Začátek a konec ještě ujdou; to, co je mezi, a kde se u většiny filmů vyskytuje děj, je změť různých nostalgických obrazů bez hloubky. Vskutku je režisér ještě příliš mlád na podobnou životní retrospektivu. Tornatoreho rodný kraj a potažmo celá Itálie je zde zpodobněna jako země nacionalistů, mafiánů, komunistů a všudypřítomné chudiny (což ovšem po válce tak bylo). (29.01.2011)

King of Pop - v hudbě Michael Jackson nebo Freddie Mercury, mezi pivy Starobrno a Gambrinus, králem popu ve filmu je ovšem Giuseppe Tornatore. Jeho filmy chtějí být populární, a také takové jsou. A Baaria, i když nedosahuje kvalit "Rajského kina", je velice slušný a řemeslně zvládnutý film. Absence dramatické zápletky mi tu nechybí, jakási nedotaženost (na kterou si stěžuje většina místních recenzentů - rozumím tím vynechání erotických a násilnických scén) mi není nepříjemná... Malý Peppino zažívá v koutě třídy svůj padesátiletý levitační sen. Podobně jako Čuang, pochybuje ve svém motýlím snění o své pravé identitě, kterou si stále znovu musí potvrzovat ve změněném světě. Ale jak říká Lacan: stále zůstává člověkem, protože o své identitě pochybuje, zatímco motýl nikdy. (17.02.2015)