Přežít svůj život

Filmová i psychoanalytická lahůdka. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o Animě (v noci z 8. na 9. ledna 2009) - - -     Sedím v zahradní restauraci, dopíjím pivo a chci zaplatit. Vznikne problém s číšníkem, který mi nepsal lístek a nyní tvrdí, že jsem měl pět piv, zatímco já jsem vypil jenom čtyři piva. Nějak vím, že to ten číšník dělá schválně. Ne proto, aby se obohatil, ale aby mě naštval. Říkám, že pět piv mu prostě nezaplatím, ať na mě třeba zavolá policii. On skutečně někam volá mobilem a pak oba čekáme na příjezd policie. Ptám se číšníka, proč dělá takové problémy, když přece ví, kolik jsem měl piv. Říká, že proto, že ho štvou lidi. Podivím se, proč si nenajde jiné zaměstnání, kdy by s lidmi nepřicházel do kontaktu, a on odpovídá, že tuhle práci dělá právě proto, aby s lidmi v kontaktu byl a mohl jim škodit, protože ho štvou. Uznávám, že to nepostrádá logiku. Čekáme dál a já myslím na to, zda se policie bude vůbec kvůli takové prkotině obtěžovat přijet. Jenže auto už přijíždí.      Vůbec ale není policejní. Je to luxusní drahý vůz, který řídí vídeňský Matěj, zjevně šofér. Vzadu ve voze sedí překrásná rudovlasá žena. Auto zastaví, žena otevře dveře a vyzve mne, abych nasedl. Je mladá, a zároveň zralá a moudrá. Její tvář je mi neznámá, ale přesto vím, že tu ženu znám a při pohledu na ni cítím téměř posvátné vytržení. Přijela coby deus (nebo spíš dea) ex machina. Nastupuji do auta a sedám si vedle ní na sedadlo. V tom si uvědomím dvě věci. Za prvé to, že se mi tohle všechno jenom zdá, za druhé to, že jsem právě v kontaktu se svou Animou. Numinózní pocit však nezmizí. V duchu se ptám, odkdy je moje Anima zrzavá, ale hned si uvědomím, že archetyp na sebe může přijímat nejrůznější podoby. Pro jistotu se však ženy otáži: „Kdo jsi?“ a ona odpoví: „Ego sum Anima tua.“ Uchopím ji jemně za ramena a pozorně jí hledím do tváře, abych si ji dobře zapamatoval. Jenže se mi to nějak nedaří. „Ukaž se mi,“ pomyslím si, a v jejím obličeji se postupně mihnou tři ženské podoby: Vlasta H., Jana H. a – světe, zboř se – Klára H. Hbitě vyhodnotím, co mají tyto ženy společného: všechny jsou černovlásky a jejich příjmení začínají písmenem H. Není však čas o tom uvažovat, protože děj snu se odvíjí dál.      Najednou stojí vedle další auto, rovněž luxusní, ale mnohem starší model, snad prvorepublikový. I tohle auto řídí vídeňský Matěj. V autě sedí onen číšník. Moje Anima se rozdvojí a nastoupí k němu. V tu chvíli vypadá přesně jako herečka z filmu Postřižiny. Číšník jí ustřihne vlasy. Výjevu jaksi nerozumím: je to nějaký symbolický obřad nebo snad trest? Slyším hlas, který říká: „Byla to jeho manželka.“ Auto s číšníkem i s jednou ze dvou Anim startuje a rychle odjíždí. Vypadá to jako filmový happyend. Jenže číšník, neboť i on se zřejmě rozdvojil, zůstal venku! Nasedá na koloběžku a zoufale auto pronásleduje. Myslím si, že snad chce tou zběsilou jízdou spáchat sebevraždu, ale ne, on prostě jede zpět v čase. Mění se v malého chlapce, dál jede na koloběžce a volá: „Mami, nenechávej mě tady!“      Říkám si, že jsem asi omylem vstoupil do snu nějakého číšníka, protože s tímhle nemám nic společného. Freud by se v tom vyznal! S touto myšlenkou se probudím. (17.05.2024) (méně) (více)