Adramelech

Film o životě afghánských migrantů žijících v USA, kteří spolupracovali s americkou armádou, když okupovala jejich zemi. Hlavní hrdinka Dunia i její kolegové vesměs trpí psychickými problémy, což je pochopitelné, protože svědomí dovede být mrcha. Vrátit se do své vlasti nemůže, protože kolaboranty v Afghánistánu zabíjejí. Holka díky emigraci přežila a nyní vyrábí v čínské pekárně koláčky štěstí. Během scén sezení u psychiatra se dozvídáme, že Dunia svoji vlast nezradila z přesvědčení, nýbrž kvůli penězům a kvůli tomu, aby po válce mohla vycestovat do USA. Zřejmě předjímala, jak válka dopadne, což ani nebylo tak těžké, neboť Afghánci vždycky vyhnali ze své země vojska každého státu, který jim tam chtěl zavádět své pořádky. Na otázku, jestli je na svoji spolupráci s Američany hrdá, Dunia odpovídá, že o tom nepřemýšlí, neboť má bohatý společenský život. Následuje střih: Dunia stojí na nějakém plácku, nikde kolem ani živáčka, ona kouří cigaretu a hledí do dáli. Copak si asi myslí? Tipoval bych, že toto: „Doma bych s vysokou školou mohla dělat i lepší práci než péct koláčky v pekárně nějakého nechutně pracovitého Asiata, ale tady zase aspoň nemusím nosit na hlavě ten pitomý hadr. Do Německa utéct nemůžu, protože tam je radikálních islamistů jak máku a hodně jich je od nás. Kdybych si tam stoupla do fronty žadatelů o asyl, určitě by mě některý z nich poznal a oddělal by mě dřív, než bych přišla na řadu. Člověk si nevybere, žít se už nedá nikde. Celý svět je tak či onak zkurvený.“ V této expozici spatřuji hlavní poselství filmu. Zbytek filmu tj. skoro celý film, který končí zdařilou integrací hlavní hrdinky s jedním automechanikem, už tak zajímavý není. Je třeba ještě upozornit na zvláště stupidní scénu, kdy jeden afghánský migrant odmítá trávit myši jedem, protože jim to způsobuje utrpení. No jo, Afghánci jsou hrozně útlocitní. Ve své hornaté domovině se živí hlavně chovem koz, ale když je třeba zabít kozu na maso, musí to udělat ženská, protože  chlapům se z pohledu na krev dělá špatně. To jsi nám chtěl sdělit, Babaku Jalali, že je to tak?

Trvá cca čtyřicet minut, nežli hlavní hrdina objeví, že zděděná vila, jejíž majitel zemřel na mrtvici nebo na infarkt, skrývá tajemství. Ze zahlédnutí onoho tajemství dostane dědic šok a bere si prášky na srdce, zatímco divák stále neví, co se vlastně děje. Tak třeba já jsem čekal, že je tam skrytá magicky oživená egyptská mumie zombických stravovacích návyků, pročež musí být držená na řetězu. Rovněž divák je držen, ne sice na řetězu, ale v napětí. Nebo spíše v zajetí nudy. Během dalších deseti minut už tušíme, co v tom zatraceném sklepě je. Dále hledíme na to, jak chlápek něco hledá na internetu, což je hojně prokládáno fenoménem černé obrazovky. Teprve v 0:59, kdy už má člověk chuť ten film vypnout, konečně spatříme obyvatelku sklepa. Ta je nejprve až nepříjemně živá, ale pak nejednou zkolabuje. Nebudu to dál rozpitvávat a rovnou prozradím, že je to film o kardiovaskulárních chorobách. Jenom poznamenávám, že bolest pod hrudní kostí připomínající infarkt nemusí mít psychickou příčinu, ale může ji způsobovat i nějaký problém v oblasti hrudní páteře.

Bájná bytost jménem Wendigo (v odžibvejštině Windigo) pochází z folklórní tradice algonkinských indiánů. Víra v tohoto kanibalského netvora či zlého ducha, požírajícího lidské maso, je rozšířená v oblasti Velkých jezer a v lesích podél severovýchodního pobřeží USA a Kanady. Jeho popis je ve většině legend podobný: až na kost vyhublé tělo, zářící oči hluboko uvnitř důlků, dlouhé zažloutlé tesáky, rty potrhané a krvavé, přes patnáct stop vysoký a jeho pokožka je zbarvena do žluta nebo do šeda. Je cítit pachem hniloby a rozkladu. Může se objevit i jako monstrum s některými vlastnostmi člověka nebo jako duch, který posedl člověka. Toto mytické stvoření bylo spojováno s obdobím tuhé zimy a s hladověním. Tak praví etnografové. – Film je velmi zdařilý okultně laděný horor. Zvláště dobře je vystižena dynamika procesu, k němuž dochází, pustí-li člověk ze řetězu Wendiga nebo jinou jemu podobnou transempirickou entitu. Démon má snahu vymknout se operatérovi zpod kontroly, osamostatnit se a začít konat ve vlastní režii. Také přestává být jasné, kdo komu vlastně slouží. V archaických a exotických panteonech či pandémoniích existuje takových duchů celá řada, jako třeba vúdúistické loa Linglessou Basin-Sang (v překladu Linglessou Škopek krve). Wendigo však co do míry nezvladatelnosti zřejmě vede.

Nejprve počítačový překlad anotace z IMDb: „Objeví se mladý muž se supervelmocemi, což udivuje město, když se zabývá zločinem a korupcí. Ale nějaký pocit tyranova vzestupu.“ Ty strojové překlady jsou fakt obohacující. Na SkTonline je srozumitelnější anotace, ale není tak poetická: „Sci-fi thriller ve stylu docu zkoumající skutečný světový dopad mladého muže, který objevuje své superschopnosti. Ponoří se do toho, jak jeho přítomnost ovlivňuje společnost, přitahuje následovníky, vyvolává konflikty a mění životy všech kolem sebe.“ Film jsem shlédnul. Je to sociologické zamyšlení nad tím, jak by to vypadalo a kam by to vedlo, kdyby se postava superhrdiny vyskytla v reálném životě. Téma je traktováno formou pseudodokumentu, což jistě snížilo náklady na natočení filmu, ale nabízet filmové dílo v takto laciném balení mi přijde odpuzující. Možná jej ocení milovníci komiksů, ačkoli akce je zde poskrovnu; pořád se jen kecá a kecá a nic se neděje.

Příběh má velký potenciál, ale jeho divadelní zpracování, navíc s minimálním použitím kulis, je naprosto zoufalé. Tomu neříkám film! Lars von Trier si zřejmě dělá z diváků prdel. Jako rozhlasová hra by to bylo rozhodně lepší. Ještě lepší by bylo sehnat producenta, aby byl k dispozici dostatečný rozpočet, a nechat příběh zfilmovat nějakým schopným režisérem.

Zhola nerealistický příběh a hrozně uječený film. Při jeho sledování mě napadlo, že některé filmy vzniklé na sklonku minulého režimu jaksi předjímaly kinematografickou mizérii nynějšího režimu, jako kdyby čekající budoucnost vrhala do tehdejší současnosti svůj stín. Pak jsem si všimnul, že to natočil Zdeněk Troška. A jsme doma! Netřeba se uchylovat k metafyzickým spekulacím.

Pod názvem Čínské dívky bych čekal úplně jiný film. Tenhle pojednává o integraci čínské menšiny ve Španělsku. Nicméně ani tak nebyl špatný. Připomněl mi dobu, kdy jsem byl politickým asylantem v Rakousku a coby cizinec jsem sám musel usilovat o integraci. Nejdřív jsem se integroval s jednou čínskou spolužačkou z kurzu němčiny, později – když jsem studoval na UNI Wien – s několika rakouskými spolužačkami no a tak dále. Když je člověk mladý, integruje se snáze než když je starý, což je ostatně patrné i z tohoto filmu.

Na základě zmínky o katarech, která padne krátce po začátku filmu, jsem čekal, že půjde o mysteriózní temnou fikci o nějaké neognostické sektě. V tom jsem se nezklamal. Kdybych nečetl knihu, kde je podobné téma zpracované s mnohem větší invencí a důvtipem (Lawrence Durrell: Monsieur aneb Kníže temnot, Praha 2001), byl bych z filmu možná i nadšený, zatímco takhle jsem si jenom uvědomil rozdíl mezi tím, jak to vypadá, když je některý umělec geniální a jiný jen docela obstojně ovládá své řemeslo.

Většina postav ve filmu jsou černoši, takže tento snímek lze doporučit zvláště divákům téže barvy pleti, kteří se budou moci s protagonisty lépe identifikovat co do vzezření i mentality. Ačkoli jsem se snažil, nedařilo se mi pocitově rezonovat. Děj mi přišel spíše hloupoučký než zábavný, i když jako poměrně zkušený divák vím, že v komediích nějaké velké intelektuálno nenajdeme.

Nostalgický film o zániku jednoho amerického kulturního fenoménu. Docela dobře se na to koukalo a Pamele její role vysloveně sedla. Po čem se stýská mně? Nejvíc asi po době, kdy se v hospodách běžně čepovalo pivo desítka a smělo se tam kouřit.