Adramelech

Velmi pěkná animace, ale v příběhu jsem se trochu ztrácel: kdo je člověk, kdo je klon, kdo je mrtvý člověk restaurovaný ve formě robota, kdo je standardní robot, kdo je hacknutý robot, kdo je s kým, kdo je proti komu a vůbec co, jak a proč. Vyrozuměl jsem pouze tolik, že normální člověk se pozná podle toho, že pije alkohol. Asi nemám ve svých obvodech zabudované ty správné scifistické buňky, abych tenhle film dokázal ocenit. Nejlepší dialog: „Promiňte. Nemáte k dispozici lidské prostitutky?“ „Je mi líto, ale tady jedeme čistě syntetiku.“

Po všech stránkách totálně amatérský film: rozklepaná kamera, často nezaostřený obraz, mizerná barevnost, chatrné ozvučení (hercům často není rozumět), příběh obšlehnutý z mnoha podobných filmů. Je neuvěřitelné, že tohle pustili do kin a vybírali za to vstupné. Prý absolventský film! Navrhuji absolventům odebrat diplomy, tedy pokud za tohle nějaké dostali, příslušnou filmovou školu zrušit, když produkuje takové břídily, a možná pozastavit točení českých filmů vůbec, protože skoro na nic z nové české filmové produkce se nedá koukat. České filmové ateliéry by se mohly pronajímat zahraničním tvůrcům.

Filmů, které se odehrávají na staveništi, se u nás v padesátých promítala spousta, ať už sovětských nebo českých. Bohužel jsem je všechny propásl, protože v té době jsem ještě do kina nechodil a televize tenkrát neexistovala. Něco málo se mi podařilo shlédnout později. Tyto filmy však mají celkem standardní zápletku, takže s jistou nadsázkou lze říci, že když člověk viděl jeden takový film, je to, jako kdyby je viděl všechny. Každopádně mám v oblasti filmů se stavební tematikou značný divácký deficit, pročež mě zajímalo, jaká dramata se odehrávají na stavbách v současném Německu. Pokud se někdo těší, že uvidí záběry budování přehrady nebo elektrárny, bude zklamaný. Je tam k vidění leda tak míchačka na beton a sem tam někdo bouchne kladivem do zdiva nebo veze kolečko s materiálem. Film je totiž spíše sociálním dramatem, které ukazuje třídní rozpory v kapitalistické společnosti. Vypadá to, že chudoba některých příslušníků dělnické třídy v Německu je otřesná, a to tam mají vyšší platy a levnější potraviny než u nás! Že je kapitalistický systém odporný vykořisťovatelský hnus, je známo už dávno, ale ani v lidově-demokratickém režimu NDR nebyli Němci spokojení. A národně-socialistický režim v období Říše byl už vůbec průšvih. Uvidíme, jak jim bude vyhovovat chalifát, za jehož zavedení se v Německu v poslední době opětovně demonstruje.

Filmová i psychoanalytická lahůdka. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o Animě (v noci z 8. na 9. ledna 2009) - - -     Sedím v zahradní restauraci, dopíjím pivo a chci zaplatit. Vznikne problém s číšníkem, který mi nepsal lístek a nyní tvrdí, že jsem měl pět piv, zatímco já jsem vypil jenom čtyři piva. Nějak vím, že to ten číšník dělá schválně. Ne proto, aby se obohatil, ale aby mě naštval. Říkám, že pět piv mu prostě nezaplatím, ať na mě třeba zavolá policii. On skutečně někam volá mobilem a pak oba čekáme na příjezd policie. Ptám se číšníka, proč dělá takové problémy, když přece ví, kolik jsem měl piv. Říká, že proto, že ho štvou lidi. Podivím se, proč si nenajde jiné zaměstnání, kdy by s lidmi nepřicházel do kontaktu, a on odpovídá, že tuhle práci dělá právě proto, aby s lidmi v kontaktu byl a mohl jim škodit, protože ho štvou. Uznávám, že to nepostrádá logiku. Čekáme dál a já myslím na to, zda se policie bude vůbec kvůli takové prkotině obtěžovat přijet. Jenže auto už přijíždí.      Vůbec ale není policejní. Je to luxusní drahý vůz, který řídí vídeňský Matěj, zjevně šofér. Vzadu ve voze sedí překrásná rudovlasá žena. Auto zastaví, žena otevře dveře a vyzve mne, abych nasedl. Je mladá, a zároveň zralá a moudrá. Její tvář je mi neznámá, ale přesto vím, že tu ženu znám a při pohledu na ni cítím téměř posvátné vytržení. Přijela coby deus (nebo spíš dea) ex machina. Nastupuji do auta a sedám si vedle ní na sedadlo. V tom si uvědomím dvě věci. Za prvé to, že se mi tohle všechno jenom zdá, za druhé to, že jsem právě v kontaktu se svou Animou. Numinózní pocit však nezmizí. V duchu se ptám, odkdy je moje Anima zrzavá, ale hned si uvědomím, že archetyp na sebe může přijímat nejrůznější podoby. Pro jistotu se však ženy otáži: „Kdo jsi?“ a ona odpoví: „Ego sum Anima tua.“ Uchopím ji jemně za ramena a pozorně jí hledím do tváře, abych si ji dobře zapamatoval. Jenže se mi to nějak nedaří. „Ukaž se mi,“ pomyslím si, a v jejím obličeji se postupně mihnou tři ženské podoby: Vlasta H., Jana H. a – světe, zboř se – Klára H. Hbitě vyhodnotím, co mají tyto ženy společného: všechny jsou černovlásky a jejich příjmení začínají písmenem H. Není však čas o tom uvažovat, protože děj snu se odvíjí dál.      Najednou stojí vedle další auto, rovněž luxusní, ale mnohem starší model, snad prvorepublikový. I tohle auto řídí vídeňský Matěj. V autě sedí onen číšník. Moje Anima se rozdvojí a nastoupí k němu. V tu chvíli vypadá přesně jako herečka z filmu Postřižiny. Číšník jí ustřihne vlasy. Výjevu jaksi nerozumím: je to nějaký symbolický obřad nebo snad trest? Slyším hlas, který říká: „Byla to jeho manželka.“ Auto s číšníkem i s jednou ze dvou Anim startuje a rychle odjíždí. Vypadá to jako filmový happyend. Jenže číšník, neboť i on se zřejmě rozdvojil, zůstal venku! Nasedá na koloběžku a zoufale auto pronásleduje. Myslím si, že snad chce tou zběsilou jízdou spáchat sebevraždu, ale ne, on prostě jede zpět v čase. Mění se v malého chlapce, dál jede na koloběžce a volá: „Mami, nenechávej mě tady!“      Říkám si, že jsem asi omylem vstoupil do snu nějakého číšníka, protože s tímhle nemám nic společného. Freud by se v tom vyznal! S touto myšlenkou se probudím.

O faustovské téma se zajímám už léta a tento film je nejstupidnějším zpracováním dané látky, s jakým jsem se kdy setkal. Loutkohry o Faustovi a ďáblu, jež se kdysi hrávaly na jarmarcích, byly oproti tomuto opusu uměleckými majstrštyky. Ve výkladu učitelky v jedné z počátečních scén filmu se říká, že první Faustův životopis sepsal Goethe. To je nesmysl. První verzi Faustova životopisu vydal roku 1587 frankfurtský tiskař Spiess. V anotaci filmu se uvádí, že Faustova milá Markéta Fausta před staletími zahnala do temnot. Postavu Markéty zapracoval do faustovské legendy až Goethe, ale ani tam Markéta Fausta nikam nezahnala. Naopak Faust ji chtěl osvobodit z vězení, kde čekala na popravu, k níž byla odsouzena za vraždu novorozence. Faust by jí za přispění sil, s nimiž byl ve smluvním vztahu, snadno mohl umožnit útěk, ale ona, důra jedna křesťanská, to odmítla a raději se nechala popravit. Jediný mně známý případ, kdy se Markéta pokusila Fausta někam zahnat, a sice do manželského chomoutu, se nachází ve zpracování faustovské legendy od Nikolause Lenaua. Tam Markéta nemluvně neutratí, nýbrž s miminem v ruce vyhledá Fausta a požaduje, aby splnil povinnosti, jež vůči ní má. Faust jí nabídne peníze, ale ona je odmítne a chce, aby se s ní Faust oženil a staral se o rodinu. Faust byl neohrožený člověk. Nebál se boha ani ďábla, s vrchností uměl vycházet a s různými pitomci z lidu, kteří ho štvali, dokázal pěkně zatočit. V tomto případě však, jat upřímnou hrůzou, vyskočil na koně a ujížděl pryč, přičemž jej Markéta pronásledovala, co jí síly stačily, a přitom mu spílala. Mimochodem, Faustova osoba je uspokojivě historicky doložená (např. v Zimmernské kronice, v dopisech z jeho doby aj.). Prahu Faust nikdy nenavštívil a v tzv. Faustově domě v Praze nikdy nebydlel; to si vymyslel až Alois Jirásek. – Po shlédnutí tohoto mizerného a nekonzistentního filmu doporučuji podívat se pro kontrast na Švankmajerův film Lekce faust.

Vzhledem k exhumační scéně nemohu dát méně než čtyři hvězdičky. Při sledování filmu jsem si znovu uvědomil, že spiritualita zemí Dálného Východu se opírá o jiný vztažný systém než evropský hermetismus. Dá se o ní načerpat poučení z literatury, ale pro praxi je zapotřebí osobního zaškolení. Jednou jsem se bavil s mongolskou šamankou a abych jí ukázal, že tady v Evropě taky nejsme žádné holé větve, demonstroval jsem jí něco málo z magie západní tradice. Ona prohlásila, že jsem černý šaman a pak už se mnou nechtěla kamarádit. Ještě předtím jsem byl v kontaktu s Čínankou, která byla obeznámená s taoistickou magií. Zajímalo mě, jestli se s čínštinou dají provádět stejné cirufické kejkle jako s hebrejštinou. Dají, ale takto získané formule jsem nedokázal správně vyslovit (tonální jazyk); pracovali jsme s Knihou proměn v čínském originálu, já měl u ruky samizdatový český překlad, abych mohl vybrat vhodné verše. Přesvědčil jsem kolegyni, aby formule odrecitovala ona. Provedli jsme dvě operace, ale pak holka dostala strach a další pokusy odmítla. – K filmu ještě poznamenávám, že orientální elementy jsou abstraktními pojmy, a že jich vztah k hmotným matériím je ryze symbolický. Propichování ohnivého démona kůlem namočeným ve vodě proto působilo komicky. Ale filmy jsou filmy a je třeba je patřičně opentlit, aby bylo na co koukat.

Pokud člověk hledá totální oddechovku na výplach mozku, je zde na správné adrese. Přerostlé zmije, které loví ve smečkách a ještě vydávají zvuky, mají něco do sebe. Ve filmu hraje pár pěkných děvčat, z nichž jednu v intimní situaci sežerou hadi, aniž stihla cokoli ukázat na kameru. A druhá zrovna tak! Pak se ovšem nedivte, filmaři, že ten snímek má tak nízké bodové hodnocení.

Milenci a vrazi jsou jediným autorovým románem, kde se Páral úspěšně pokusil o filosofický přesah. Knihu jsem četl hned po jejím vydání a i po tolika letech si její děj zhruba pamatuji. Film nedosahuje kvality literární předlohy, ale místy se jí blíží. Zejména úžasně temperamentní Kristina Kloubková působila přesvědčivě. K tomu hity z šedesátých let. Při pohledu přes brýle nostalgie to na tři hvězdičky vydá navzdory zakončení filmu, jež s původní knihou nemá nic společného.

Celkem kultivovaný erotický film, i když takovému filmu jako je Chuťmelounů (2005) nemá šanci konkurovat. V posledních dnech se na SkTonline objevily nějaké erotické i ryze pornografické filmy, jako třeba Anticipation (1982), který jsem již glosoval, a dále dva anonymní filmy bez jakýchkoli bližších údajů: Domovník, Rychlé, zběsilé a posedlé. Všechno jsem to proklikal. Tipoval bych, že Domovník byl natočený videokamerou někdy začátkem devadesátých let a jeho technická kvalita je otřesná. Film Rychlé, zběsilé a posedlé také nejspíše vznikl v Čechách, ale někdy později a po technické stránce je už dobrý. Mluví se tam sice anglicky, aby film šel prodat do zahraničí, ale hercům občas v zápalu práce uklouzne nějaké to české slůvko. Přičítám tento průlom erotiky na veřejnost skutečnosti, že v těchto dnech občané už obdrželi vyúčtování nákladů na bydlení za loňský rok, kam se promítly zvýšené ceny energií, a mnohým přišla i složenka od finančního úřadu s předpisem daně z nemovitosti, která se oproti předchozímu roku zvýšila o osmdesát procent. Vnímám tyto filmy jako apel na občany: Pohleďte, na světě je plno krás! Tak se nevěšte, nestřílejte se ani neskákejte z mostů. Jsou věci, pro něž stojí za to žít.

Film má totálně slaboduchý scénář. Nemělo by smysl vypočítávat všechny nelogičnosti. Asi nejpraštěnější scéna je ta, jak okradený továrník Louis míří na svoji podvodnou manželku pistolí a hrozí jí, že ji zastřelí. To by si moc nepomohl. Ukradené desítky milionů by zpátky stejně nedostal a ještě by ho zavřeli. Však je ta ženská také úplně klidná, protože takové hysterické chlapy už asi viděla. A vskutku, Louis najednou prohlásí, že ji pořád miluje. Navrhuji opravit scénář tako: Louis místo kašpárkování s pistolí a vyznávání lásky zavolá policii a pachatelku přijde zatknout strážmistr Cruchot. Aspoň sranda by to byla a kromě toho by si Belmondo s Funèsem zahráli v jednom filmu.