Mission: Impossible - Ghost Protocol

Klaus musí tenhle film milovat. Tajní agenti v něm dostávají jako odměnu za splněnou misi iPhone 4S, komunikační oddělení BMW dokáže svý cílovce vklínit, že se s jejich autem můžete klidně rozstřelit pádem z šestýho patra a finále vypadá jak 2D plošinkovka inspirovaná Epizodou III (ale to není moje myšlenka). Nevím, co mě na tom nudí víc, jestli ta absolutní ztráta něčeho skutečně fyzickýho (Abrams je bůh), nebo ta vycizelovaná bezradnost vytvořit něco, co bych si pamatoval i dvě hodiny po projekci a dal to k dobru v hospodě. PS: Epilogy by měly být trestné. (19.12.2011)

Co do vizuálu spolu v současné kinematografii soupeří čtyři tendence: film, digitál, 3D a Imax. Film i digitál tvoří párovou dvojici, protože mají přes četné odlišnosti společný dvourozměrný základ, kdežto párová dvojice 3D a Imax je třírozměrná (i klasický Imax bez 3D vytváří výrazný dojem prostorovosti) - rozdíl je akorát v tom, že ve 3D vystupuje obraz vně z plátna k nám, zatímco Imax vynikajícím rozlišením a detaily ponouká diváky spíše ke vstupu dovnitř. Celkem příznačný je i fakt, že tak jako se vedly v posledních několika letech vášnivé spory mezi zastánci filmu a digitálu, vede se dnes obdobný spor mezi zastánci 3D a Imaxu. Tento spor se dá ovšem velmi snadno rozseknout konkrétními čísly: jestliže před nás ve 3D vystupuje obraz maximálně o pár metrů, velkoformátové imaxové záběry v MI-4 z věže v Dubaji nabízejí více než 800 metrů velmi intenzivního pohledu směrem dolů. To dává až stonásobnou účinnost Imaxu oproti 3D. Čísla jsou zde tedy jasná. Zajímavé je také to, že každé z těchto čtyř vizuálních tendencí v soudobé kinematografii - filmu, digitálu, 3D a Imaxu - odpovídá svým pojetím a koncepcí jedna ze čtyř velkých akčních scén v MI-4: filmu honička v písečné bouři (paralela mezi zrnky písku a filmovým zrnem je zjevná), digitálu útěk z vězení (systém bezpečnostních HD kamer), 3D závěrečné zápolení (pohyby objektů, aut či postav, v prostoru továrny) a Imaxu potyčka v Dubaji (hitchcockovské pády do nekonečných hloubek). P.S. Nevím přesně, jakou gáži a kolik procent z tržeb/zisku Cruise za roli vyinkasoval, ovšem za to „mám ocelový koule“ poletování stovky metrů nad zemí na ocelovým lanku bez dubléra si zaslouží i ten poslední cent. Je to bourák. (14.12.2011)

Po vynikající trojce klesá GP o kousíček níže, ale to co ztrácí na drsnosti a osudovosti dohání na vtipu, eleganci a větší týmovosti. Akčně příběhové rozvrstvení má nejblíže prvnímu dílu, ale chybí tu nečekanost a obava o hlavní hrdiny (celá ta hrozba nukleární války nepůsobí nijak hrozivě). Jedinou vyjímkou budiž geniální prostřední část v Dubaji, která do slova a do písmene naplňuje zánrovou zábavu, inovuje a tlačí na pilu. Tenchnické udělátka (sice stále selhávající) tu taky hrají mnohem větší roli než dříve a jsou (ještě spolu s Peggem) zdrojem nejpodařenějších fórů. Hláškující Jerry Renner rovněž výborný a to v dost jiné poloze než jaké jsme zvyklí. A škoda jen, že Josh Holloway se ve filmu moc neohřál. (16.12.2011)

Přiznám se - špatně jsem spal, ale už je to pryč. Od doby, kdy můj klidný spánek bedlivě střežil major Honza Zeman, uběhla již nějaká doba a já jsem tvrdohlavě odmítal svěřit osud planety do rukou frajeřícího Hunta. Jenže on si zvolil vhodný tým ve složení kráska, šašek a pan záhadný, naklonil si všechny náhody světa na svou stranu a zvítězil tak uvolněně, že jsem dostal chuť vysmát se všem jaderným hlavicím bloudícím na obloze. (12.06.2012)

Ethan Hunt meets The Incredibles. Že je to nesmysl? Úžasňákovi byli animovanou poctou zlatému věku megalomanských padouchů. A série Mission: Impossible na Birdových perutích přelétla od přepálené pseudorealistické fyzické akce, jejímž cílem vždy byla likvidace nějakého terče, rovnou k hrozbě nukleárního holocaustu, který zvládá kompletně zinscenovat de facto jediný muž - charismatický superpadouch Michael Nyqvist. Díky Peggovi to byla občas zábava, díky Paule Patton to bylo občas sexy, díky Cruiseovi se zase prováděly šílené adrenalinové kousky a díky Rennerovi tu byla sebeironie a snaha o psychologický rozměr, ale sakra pořád se tu bavíme o filmu, ve kterém se v pár stech metrech provádějí skoky z visutého lana, ve kterém se rovnají se zemí čtvereční kilometry centra Moskvy, a přitom to celé nestojí za zapamatování. Prostě za každou cenu efektní výplach, který tak nějak postrádá cokoliv, kvůli čemu bych měl chuť absolvovat ty víc než dvě hodiny někdy znova. Není to ztracený čas, ten rozpočet je tam vidět, takže kdybych na to šel do kina, určitě vás tam pošlu taky, ale prostě to v tom hledání dalších rozměrů zábavnosti proti předchozím dílům zašlo příliš daleko a rozpustilo se do bezvýrazna. 70% (26.08.2012)