Helen

Lehce nadprůměrný snímek s výbornou Ashley Judd, který bych zařadil do kategorie silných psychologických děl. Život je imbecil, nikdy nevíte co vás může potkat a Sandra Nettelbeck zdařile ukázala jak se úspěšný a šťastný život může změnit v peklo. Nelze popřít, že tohle má mnoho co do sebe, ale myslím, že kamenem úrazu je stopáž, díky které je ve filmu až příliš hluchých míst, což na zážitku dost ubírá. 70% (13.02.2011)

Z mého hlediska dost nadhodnocený film, snesl by kratší stopáž.. Těch slz se mi zdálo víc, než bylo nezbytně nutné, aby divák pochopil, že onemocnění depresí je totálně otravná záležitost, kdy se z energické, milující a ze života se těšící osoby z ničeho nic stane troska schopná jen bulit, ležet a čučet, případně se pokoušet o sebevraždu. Depka vás prostě hodí někam na dno temný studny, z který se vám ale nechce nikam škrábat, protože nevidíte důvod, proč tam nahoře být. Jste v pasti. Nesnesete být sami se sebou, ani s nikým jiným a logicky pak přestává všechna sranda, protože pak už ani nikdo nesnese být s vámi. A láska na tom nic nezmění. Toto poselství filmu mi ale zde bylo naservírováno tak nešikovně, že mi byly trable hlavní hrdinky i její stejně nemocné přítelkyně docela ukradené a zdlouhavost totálně ubyla celou moji empatii i pozornost. To už mě víc zaujalo, když o depce někde v 13.komnatě nebo jinym pokoji vyprávěl Marek Vašut! Sorry, ale věřila jsem mu to víc, než paní Helen její uječený tyjátr. (16.05.2012)

"A teď pět nejhorších rad od lidí, kteří vůbec nevědí, o čem mluví.." - "Vezmi si volno.. Něco si přečti.." - "Zkus jógu.." - "Vymaluj byt.." - "Ostříhej se.." Mluvíte, jak je dnes moderní, o tom, že máte depresi, kterou však s největší pravděpodobností díkybohu nemáte ?? Pak tedy po seznámení s Helen snad už takhle mluvit nebudete.. A budete si vážit toho, co máte.. Alespoň v to tedy doufám, stejně jako nejspíš Sandra Nettelbeck, jejíž nesmírně silné festivalové drama, které mimo řemeslné jistoty ve zvolených prostředcích stojí na empatii vůči všem zainteresovaným stranám, nabádá k zamyšlení jako málokterý tematicky podobný snímek.. Autorka Nettelbeck vychází de facto z vlastních zkušeností, nemudruje, nezdvihá obočí, jen zvolna vypráví o bolestech bez konce, které nepochopíte, dokud se vás osobně nedotknou, nesnaží se hledat viníky, protože ti tu prostě nejsou.. Ačkoliv by role Helen snadno mohla svádět k přepjatosti a přehrávání, Nettelbeck, s přispěním nesmírně samozřejmého soundtracku Davida Darlinga, i Ashley Judd obstály se vztyčenými hlavami.. Myslíte, že byste měli dostatek sil a odvahy ustát něco podobného, ať už v jakékoliv roli ?? Ano ?? Pak vám tedy přeju, ať to nemusíte nikdy zjistit.. (16.03.2015)

Každý život je svojí podstatou manio-depresivní. Myslím, že maniodepresivitu lze vidět i v životě zvířat a do konce i rostlin. Nedovedu rozpoznat, zda se u Heleny jednalo o bipolární nebo monopolární depresi. Nejspíš to druhé. Určitě na filmu spolupracoval poradenský štáb lékařů a psychiatrů a jednotlivé projevy nemoci ve filmu byly pečlivě konzultovány. Nicméně nemám k režisérce, Sandře Nettelbeckové, potřebnou důvěru. Nemám ji v otázce vedení herců (přehrávání či nedohrávání?), dialogů, volbě prostředí (i já bych se v něm zbláznil), ani hudbě, kterou považuji za vyloženě nepatřičnou. Ještě mám v dobré paměti film Frédérica Dumonta " Un ange à la mer", který mě v nejistotě nenechal. Zde mi pořád něco říkalo, že by stačilo se obléct do montérek a vyjet s kolečkem na zahradu nebo si tam alespoň sednout na slunce. Pozn. 1: Mnohem více reflexe na toto téma - než dvě hodiny dívání se na očividně zdravou ženu, která "to jen hraje" - je v písních, ať lidových nebo rockových: ve "Wish you were here" (Waters, Gilmour) stačí jen jednotlivé expresvní "výkřiky" (tell blue skies from pain, swimm in the fish bowl, cold comfort, leading role in the cage,...), Jimi Hendrix vyjadřuje své "Manic depression is a frustrating mess" lépe než slovy hrou na kytaru. Pozn. 2: Není asi náhodou, že mojí nejváženější spisovatelkou je Virginie Wollfová, a také Ingeborg Bachmannová a Sylvia Plathová. Více v jejich díle než v jejich osudu je patrné, co se s nimi právě děje. Psát jako VW nelze "beztrestně". Dvacet dní před smrtí si v deníku naordinovala správnou terapii "Occupation is essential. And now with some pleasure I find that it’s seven; and must cook dinner. - Důležité je stále něco dělat. A s jistým uspokojením ztjišťuji, že už je sedm a musím jít vařit večeři." To by ovšem nesměla právě psát "Pointz Hall" (později přejmenované na "Mezi akty" - nejodvážnější dílo světové literatury. O něco dříve se ptá (2.10.1940): "Ought I not to look at the sunset rather than write this? - Neměla bych se radějí dívat na západ slunce, než psát tohle:" Pozn. 3: Ještě jeden člověk přichází do tohoto společenství: Georg Trakl. Říká se (Ernst Jünger), že válka zoceluje. Alespoň pro Trakla a VW (viz z celý zápis ze dne 2.10.1940) to zřejmě neplatí. Pozn. 4: Můj komentář je jen doplněk ke komentáři Faidra****. (25.05.2020)

Řekla bych, že se tento film snaží alespoň částečně zprostředkovat "normálním" lidem svět pacientů s klinickou depresí. Takže ty fyzické projevy nemoci si několikrát vynásobte (spíše i umocněte) a pak dostanete obraz toho, co se mohlo hlavní hrdince odehrávat v hlavě. Ve filmu je hodně přínosná pasáž - rozhovor Ashley Judd s Lauren Lee Smith na téma pěti rad od přátel jak se z deprese "vyléčit". Konec filmu považuji trochu za nešťastný, ale budiž. (30.08.2010)